sobota 27. srpna 2011

Střípky ze života barda Jarilana

Křišťálová past

Znova zběsile zabuším na těžké kamenné dveře. Křičím, ale odpovědí mi je stále jen ozvěna. Nikdo neotevírá, nikdo mě z té zpropadené tmy, osvětlené jen jedinou čadící loučí, nepřichází pustit na denní světlo. Otočím se zády ke dveřím a vytřeštěnýma očima zírám do temnoty jeskyně. Srdce mi zběsile tluče a žaludek svírá strach. Opřu se zády o dveře, zavírám oči. Ve snaze se uklidnit, uvědomit si, jak jsem se do tohohle průšvihu dostal.

Proč jsem se zde ocitl? Vždyť ti lidé v té horské vesničce vypadali tak mile, tak pohostinně. Zabloudit v Horách mraků není zase tak těžké a mně se to samozřejmě povedlo. Už jsem myslel, že se z hor nikdy nevymotám a ejhle, vesnice. No, spíš vesnička. Pár domků krčících se pod štíty skal kolem malé návsi. Když jsem nejistě zamířil mezi ně, všimlo si mě nějaké dítě.
„Bard! Bard! Je tady vopravdickej bard!“ spustilo to robě povyk. A obyvatelé vsi se vyhrnuli ze svých obydlí a hnali se ke mně. V první chvíli jsem se chtěl otočit a upalovat pryč, hory nehory. Měl jsem to udělat.
Ne, nechtěli se do mne pustit, nechtěli mě bít ani kamenovat, hnali se ke mně, aby mě přivítali. To jejich nadšení bylo až moc velké. Ale ten tichý hlásek, který mi našeptával, že tady není něco v pořádku, jsem umlčel, jakmile mě přitáhli do hospody a já ucítil vůni pečeného masa, chleba čerstvě vytaženého z pece a zaslechl ten krásný zvuk, když o sebe ťuknou korbele plné piva.
A považte, opravdu jim prý za to všechno bude stačit, když zahraji a zazpívám. Musím říct, že tak úžasné publikum jsem už dlouho neměl. Chápu, jsou tady tak zastrčení a odtržení od veškerého kulturního světa. To jsem si alespoň myslel. Ano, svátek Písně, o kterém se zmiňovali a který měl proběhnout na druhý den, do tohoto uměním nepoznamenaného místa sice trochu nezapadal, ale vzhledem k tomu, že těch korbelů piv bylo už víc, než dost, neřešil jsem to.

Kdybych to včera večer řešil, kdybych se neopil, nemusel jsem se dnes probudit s třeštící hlavou zavřený v nějaké jeskyni. Usadil jsem se na zem, zády opřený o dveře, vzal loutnu do rukou a začal zlehka vybrnkávat pomalou melodii. To se musí nechat, akustika zde byla výborná, tóny se nádherně nesly prostorem a ozvěna to celé jen umocňovala.
No co, zavřít mohli, pustit musí.
Louče zaprskala.
Musí…?
Rázem jsem byl na nohou. Sakra, je tady jen jedna, v kovovém držáku na stěně. Jednou dohoří a já se ocitnu v naprosté tmě. Polknu, přehazuji loutnu přes rameno, otáčím se ke dveřím a začínám do nich zase bušit:
„Héééééééj, pusťte mě odsud!!!! Héééééééj, tak slyší mě někdo?!“

Opět se opírám zády o dveře, koukám do tmy. Strach se asi rozhodl, že jsem natolik dobrý společník, aby se mnou už zůstal. Řeším právě velký problém – mám zůstat na místě, nebo popadnout tu zatracenou louč a než zhasne, zkusit najít jinou cestu ven? A proč mě tady vůbec zavřeli?
Nakonec rozhodne má netrpělivost a neochota jen tak sedět a čekat. Sevřu louč a vykročím do hloubi jeskyně. Zjišťuji, že není zase tak velká, jak jsem si představoval a na jejím konci, naproti dveřím, ústí chodba. Jen chvíli zaváhám a pak do ní vstoupím.
Neříkám, že jsem nikdy neprolézal žádné podzemí, ale nikdy jsem v tom nebyl sám. Umíte si představit, jak děsivě vypadají stíny vrhané komíhajícím se plamenem louče? Uvědomujete si, jak ozvěna vašich vlastních kroků navozuje pocit, že v té tmě nejste sami, že vás někdo nebo něco sleduje? Víte, co to je, postupovat klikatící se chodbou pořád dál a dál, nevědět, co kde na vás skočí, nevědět, kam vlastně jdete a jestli to má vůbec nějaký smysl?
Ano, přiznám se, mám strach. Z toho, že louče za chvíli dohoří a mne obklopí temnota a v ní skryto, přikrade se pomalu a plíživě šílenství. Nebo mě něco rozsápe, sevře mě v čelistech a spáry zaryje do mého těla. Díky, opravdu si teď netroufám vybrat lepší z těch skvělých možností.

Mé srdce zaplesá a mám chuť zavýskat radostí, když před sebou zahlédnu světlo. Východ. Zrychlím. A záhy zjistím, jak jsem byl bláhový. Další jeskyně. Nechápu, odkud se bere to světlo, ale před jeho září, odrážející se a blyštící se v tisících křišťálových krystalů a na tisících ploškách křišťálových cingrlat jsem musel přimhouřit oči.
Je to impozantní pohled. Stěny pokrývají krystaly, od těch nejmenších až po obrovské a nádherné kusy. Ze stropu visí podivné křišťálové ozdoby, těžko se rozhodnout, jestli je někdo vyrobil anebo jsou to úžasná díla přírody. Země je zde hladká jako led a připomíná obrovské zrcadlo. Vstoupit na ni znamená zažít okamžitě pocit závrati a strachu, že spadnete do hloubky pod sebou, kde se zrcadlí strop v podobě hluboké jámy, jejíž dno se ježí těmi podivnými křišťálovými ozdobami, které, jak si teď uvědomuji, připomínají tak nejvíc ze všeho zvláštní čepele a hroty šípů.
U stěny naproti vchodu do jeskyně je postaven trůn, umně poskládaný z křišťálových krystalů a na něm sedí ona. Těžko říct, jestli je krásná nebo ne, její tvář je poseta křišťálovým prachem, který odráží světlo stejně jako vše zde a nedovolí mi ji jasně vidět. Přesto nedokážu odtrhnout od té zvláštní blyštící se tváře pohled, zvláště od velkých očí, neskutečně modrých a tak hlubokých.

Nechápu, co znamená ta křišťálová jeskyně, nevím, kdo je ona a netuším, proč jsem zde já. Měl jsem ji snad najít? Proto mě sem zavřeli? A co bude teď? Jediné, co vím, že je to žena. To by snad mohlo celou situaci usnadnit.
Nejistě vykročím po zrcadlové podlaze k trůnu.
“Bard Jarilan, má paní, k vašim službám.“ představím se a slova doprovodím hlubokou úklonou. Pak se opět pokusím pohlédnout do její tváře bez toho, abych hmouřil oči před tím jasem a vyšlu k ní jeden ze svých nevinných, ostýchavých a přesto okouzlujících úsměvů.
Její tvář se ani nezachvěje. Pak ale promluví.
„Vítej. Vítej zde dnes, v den svátku Písně. Jsem ráda, že se zúčastníš pěvecké soutěže.“ Její hlas studí a tak trochu cinká, jako malé křišťálové krystalky narážející jeden do druhého.
Mé obočí vyletí udiveně vzhůru – jaká pěvecká soutěž? Než se ale stačím zeptat, ona pokračuje:
„Nenech se zmást tím, že jsi jediný soutěžící. Každý rok zde přede mne předstupuje jen jediný soutěžící. Výhra je ale opravdu lákavá – tvůj život.“
Úsměv mi ztuhne na rtech, polknu. Tohle tedy nevypadá dobře.
„Ale má paní… nemyslím si, že…“
Velitelsky zvedne ruku, aby mě umlčela. Její paže září stejně jako její tvář.
„Také zde nejsi od toho, abys myslel. Jsi zde pro to, abys hrál a zpíval.“
No dobrá, skvělé, úsměvy na ni nezabírají, nemám právo něco namítat, a vůbec - je tak trochu panovačná.
„A když se prostě rozhodnu soutěže nezúčastnit a odejdu?“ pronesu vzpurně.
Poprvé se usměje:
„Zkus to.“ vybídne mě.

Rozloučím se mlčky, jen úklonou, a otáčím se k odchodu. Po pár krocích mě zarazí zvláštní cinkání, libozvučné a skoro něžné. Přes to mi z něj přeběhne mráz po zádech. Nemusím ani zvedat hlavu, v zrcadle podlahy vidím moc dobře, jak se malé křišťálové čepele a hroty nad mou hlavou rozhoupaly. Váhavě udělám další krok. Začnou se houpat víc, narážet do sebe, zvonivý zvuk zesílí. Každou chvíli se mohou utrhnout a…
Nechci už dál poslouchat, jak mi zvoní hrana. Zprudka se otočím zpět k ní.
„Jaká jsou pravidla soutěže?“
Pousměje se, opět.
„Zcela jednoduchá. Zahraješ a zazpíváš jednu jedinou píseň, dle svého výběru. Pokud ji zahraješ a zazpíváš bezchybně a čistě, přežiješ.
Pokud uděláš chybu či nedokážeš udržet tón…“ výmluvně pohlédne na smrtící cingrlátka nad mou hlavou.

Tak tohle bych mohl zvládnout. Okolnosti jsou ale natolik podivné, že nevěřím, že v tom není háček.
„Smím znát jméno té, pro kterou budu zpívat?“ snažím se hrát o čas.
Zaváhá, zvažuje, jestli má splnit mou prosbu. To její váhání mi přijde důležité, ukazuje, že není zase tak sebejistá, studená a tvrdá jako křišťál kolem ní.
„Jsem Ajiín z Dreku.“

Zalapal jsem po dechu. Ajiín z Dreku? Ta slavná bardka? Ta, která si myslela, že ani bohové nezpívají tak, jako ona a ti ji za její pýchu prokleli? Ta nikdy nepřizná, že jsem zazpíval dobře. Nechce slyšet perfektní výkon, chce mou smrt. Toto je její prokletí? Každý rok nechat zemřít toho, kdo se pokusí zde zazpívat? A kdo se tady o to rok co rok pokoušel? Někdo z té vesničky? V tom případě se nedivím, že sem tentokrát šoupli mne místo někoho z nich.
Mysli, Jarilane, mysli. Jak dlouho už tady je? Desetiletí, staletí? Nevím, jak je ten příběh o ní starý, do této chvíle jsem ani netušil, že Ajiín doopravdy žila. Co tady dělá celý rok? Sedí a čeká na den, až před ní předstoupí další odvážlivec, aby zemřel u jejich nohou?
Musí být tak opuštěná…
Nemohu spoléhat na svůj pěvecký um, musím ji ohromit, musí při mé písni zapomenout na to, že si přeje mou smrt, musím zazpívat tak, aby uvěřila, že ta píseň je jen pro ni… že je o ní, musím ji dojmout a přimět na okamžik uvěřit, že i já jsem tady jen pro ni. To je možná má jediná šance.

„Ta píseň je jen pro tebe, Ajiín, stejně jako můj život, který ti tímto pokládám k nohám.“ pousměji se, smutně a plaše a pak začnu hrát a zpívat:

“ Zrození hvězd čas vykřesá kvapem
a můžou mě vést, až vyryju drápem
staré medvědice do skály větrů tvůj obličej.

Kraj otěhotněl jak prvnička v máji
tou padlou tmou a někde ve stáji
se splaší koně a přiklušou blíž, ke mně blíž.

A březí klisna má oči jako ty a sedlo z něhy,
možná se jí stýská, možná je zraněná a možná je ty,
všechno možná, všechno možná bude lepší než dřív.“


Vkládám do svého projevu veškerý soucit, kterého jsem schopen, lítost s ní a s jejím osudem a pevnou víru, že opravdu může být lépe. Nepřetvařuji se, dokonce jsem zapomněl na hrozbu smrti a teď tady jsem doopravdy jen pro ni. Může si to přečíst v mých očích.
Její oči se začínají plnit slzami.

“Let létavice mi do uší zpívá
píseň panice, co z tváře ti zlíbá
tvůj vodopád slz a měsíční prach, co ty víš.

Kraj kormoránů mě úsvitem vítá
a ranní déšť mou rytinu smývá,
jsi vzdálená víc, co můžu ti říct, můžu říct,
jen to:

Že březí klisna má oči jako ty a sedlo z něhy,
možná se jí stýská, možná je zraněná a možná je ty,
všechno možná, všechno možná bude lepší než dřív.

A březí klisna má oči jako ty a sedlo z něhy,
možná se jí stýská, možná je zraněná a možná je ty,
všechno možná …“


Slzy se vylijí a stékají po jejich třpytících se tvářích. Ze rtů se jí vydere kvil tak zoufalý, až se mi srdce svírá. A pak vše kolem mě vybuchne. Ne, nyní nezní žádné jemné melodické cinkání, ale řinkot tak nepříjemný, až rve uši. Má ruka se pozvedne v marné snaze chránit hlavu, krčím se. Nezvládl jsem to…

Probírám se venku, před těmi těžkými kamennými dveřmi, které se za mnou před několika hodinami zavřely. Kameny mě tlačí do žeber, ale já si vychutnávám ten pohled na nebe. Není totiž krásnějšího pohledu než na modrou oblohu zalitou slunečním svitem.
Otřesu se, když si vzpomenu na ten výbuch v křišťálové jeskyni. Rychle se posadím a obhlížím škody. Kupodivu jsem celý, nezraněný a nepořezaný. I má loutna tu hrůzu přežila bez úhony. Už chci vstát, když se můj pohled vrátí zpět k mému nástroji. Na krku loutny se houpe malé křišťálové srdce na koženém řemínku. Pousměji se a zlehka se jej dotknu.

Do vesničky se už nevracím, vydávám se cestou, která z ní vede, dolů do nížin. Neohlížím se. Ať si ti milí lidé sami přijdou na to, co se stalo.

1 komentář:

  1. Jak tak čtu, Jarilan se rohodně nenudí. Povídka se četla moc hezky. Ta minulá se mi sice líbila krapet víc (přeci jen byla taková víc syrová, víc ze života). Ale i tahle s poetickým nádechem byla fajn.

    Morr

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)