sobota 27. srpna 2011

Knihy, které by neměly zapadnout... Den trifidů

Dočetl jsem. S hlavou plnou představ jsem zavřel oči...

Němě jsem zíral na paniku, která se zmocnila davu, když první žahadlo zasvištělo vzduchem. Strnule jsem přihlížel hrůznému divadlu. Po kolikáté už? Nebylo jim pomoci. Slepci se snažili uniknout z dosahu nebezpečných šlahounů. Padali jeden přes druhého, šlapali po sobě, rvali se o život. Snažili se uniknout do bezpečí, které bez zraku nemohli najít. Byli jako stádo dobytka hnané na porážku.

Už jsem nemohl přihlížet zoufalému zápasu. Utíkal jsem pryč od toho všeho. Ale nemohl jsem tomu uniknout, byl jsem v pasti, tohle byla skutečnost.
Zahnul jsem za roh… a na prázdno polkl… nedával jsem si dostatečný pozor. Žahadlo se vymrštilo. Bolestivé šlehnutí bylo to poslední, co jsem cítil. Podlomily se mi nohy a dopadl jsem na špinavý chodník. Zatracené rostliny, zatracení trifidi.

I tak vypadá jedna z tváří světa, který nám předkládá John Wyndham ve své proslulé knize Den trifidů.

Čtenáři se s knihou mohli poprvé setkat v roce 1951 a Den trifidů , román o budoucnosti lidstva, se po zásluze zařadil již krátce po svém vydání mezi klasiky vědecko-fantastického žánru.

Roj meteorů, překrásná a fascinující podívaná, byl příčinou konce starého světa. Miliardy lidí sledující tento úkaz se do nového dne probudili slepí. A jen několika jedincům, kteří se podívané neúčastnili, zůstal zrak nepoškozen. Když se k tomu přidají trifidi, jedovaté rostliny se schopností „chodit“, zdá se osud lidstva zpečetěn. Civilizace se hroutí. Nastává zoufalý boj o přežití.

Nechte se tedy vtáhnout do příběhu z pohledu Billa Masena, jednoho z těch, kteří neoslepli. Připojte se k němu a sledujte snahu přežít. Sledujte bezohlednost lidí, krutost, soucit i snahu o záchranu posledních střípků civilizace. Sledujte rostoucí strach z nebezpečných trifidů, jejichž počet rychle narůstá…

ukázka 1:

Zaváhala, nespouštějíc z muže na zemi oči. "Ale já musím…“ spustila a obrátila se ke mně. Pak se zarazila. Oči se jí rozšířily děsem a zaječela.

Prudce jsem se otočil, abych pár stop za sebou spatřil výhružně vztyčeného trifida. Automaticky jsem si zakryl rukama oči. Zaslechl jsem zasvištění vymrštěného žahadla a vzápětí mne zasáhlo - ale nesložilo mě, ani jsem nepocítil žádnou palčivou bolest. Mysl dokáže v takovémhle okamžiku pracovat jako blesk, nicméně byl to spíše instinkt než rozum, co mne přimělo, abych se vrhl proti trifidovi dřív, než stačil podruhé zaútočit.

ukázka 2:

Nenapadla mne žádná slova, která by nezněla krutě. Pauza se prodlužovala. Viděl jsem, jak pevně zatíná své sepjaté ruce. Potom spustila paže podél těla, kotníky celé bílé. Zdálo se, že užuž něco řekne, ale mlčela dál.

"Co mám dělat?" zeptal jsem se. "Co můžu dělat jiného než všechno trochu oddálit?"

Zahryzla se do rtu a pak: "Říkali - říkali, že jste snad osamělý," pronesla. "Napadlo mne, že kdybych snad…" - hlas se jí zlomil a kotníky jí ještě o poznání zbělely - "kdybyste snad někoho měl… myslím někoho tady… pak byste možná - pak byste nás možná neopustil. Zůstal byste potom s námi?"

"Panebože," hlesl jsem tiše. Stála zpříma jako svíčka a lehce se jí chvěly rty. Měla by se kolem ní točit smečka nápadníků žebronících o sebemenší její úsměv. Měla být krátce šťastná a bezstarostná - a potom šťastná ve svých starostech. Život měl pro ni být čarovným - a láska nejsladší… "Byl byste na mne hodný, viďte?" pokračovala. "Víte, já ještě nikdy -"

"Přestaňte! Přestaňte!" vykřikl jsem na ni. "Takovéhle věci mi nesmíte říkat. A teď už jděte, prosím vás." Ale neměla se k odchodu. Stála a upírala na mne oči, jež mne nemohly vidět.

"Jděte už," opakoval jsem. Nedokázal jsem její pohanu přenést přes srdce…

ukázka 3 /navazující dějově na ukázku 2/:

... "Bille, prosím vás. Já nejsem moc statečná. Nemohl byste mi dát něco - něco, čím bych tomu udělala konec?"

"Ano," řekl jsem. "Seženu vám něco."

V deseti minutách jsem byl z lékárny zpátky. Podal jsem jí sklenici vody a do druhé ruky jsem jí vložil tabletu. Chvilku ji podržela v prstech. Potom: "Samá marnost - a všechno mohlo být úplně jinak," řekla. "Sbohem, Bille - a díky za vaši snahu."

Hleděl jsem na ni, jak tam leží. Z jednoho důvodu mi její konec připadal ještě marnější - uvažoval jsem, kolik jiných by asi řeklo "vezměte mě s sebou", namísto "zůstaňte s námi", jako to řekla ona. A nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jmenovala.

= Morr =

1 komentář:

  1. Moje oblíbená knížka, zase bych si ji měla přečíst, díky za připomenutí ;)

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)