sobota 25. června 2011

Střípky ze života barda Jarilana

Nebezpečná známost

Čert mi byl dlužen cestu přes ten průsmyk. Dole v nížinách už jaro, kvetoucí louky, štěbetající ptáci, včely a motýli. A tady? Sníh, dech srážející se v mrazivém vzduchu a nakonec sněhová bouře. Přišla náhle a bez varování, jak už to v horách bývá. Vítr se kolem mě točil jako šílená káča, skučel jako samotné peklo a jediné, co jsem viděl, byl zběsilý tanec vloček. Každý krok v té slotě byl malým vítězstvím - a ještě prémie k tomu – nespadl jsem do strže, nezlámal vaz, ani si v nějaké proláklině nepolámal hnáty. Tím ale výčet těch dobrých věcí končil. Dech se krátil, nohy jsem už ani necítil a z vířícího sněhu se na mně čím dál výrazněji šklebila zubatá.

Je s podivem, že jsem zaslechl to volání. Snad se vítr příhodně stočil, snad na chvíli polevil a mezi jeho dvěma poryvy mi bylo umožněno slyšet. Volání o pomoc plné zoufalství, beznaděje a bolesti. Nelžu vám, v prvním okamžiku jsem byl rozhodnutý tvářit se, jako že nic. Měl jsem co dělat sám se sebou, jak bych asi někomu zvládl pomoct? Nakonec jsem se přeci jen, s kacířskou myšlenkou, že ve dvou se bude umírat o něco veseleji, vydal po hlase.
Tenhle žádnou prémii neobdržel. Zpola zapadaný sněhem, pravá noha v podivném úhlu zaklíněná kdesi pod jeho tělem, krvavá skvrna, kterou ještě nestačil padající sníh zakrýt, se od té jeho nohy rozrůstala jako zvrácený květ. A kouřilo se z ní. Byla v tom určitá poetika, v té jasně rudé na nevinně bílém sněhu.
Čekali byste, že člověk, kterého najdete za sněhové vánice se zlomenou nohou, člověk, který tady ještě před chvílí řval o pomoc vyděšený blížícím se koncem, projeví trochu radosti a vděku? Já tedy ano. Pravda, na chvíli se možná něco z toho v těch jeho černých očích mihlo, když mě uviděl, ale jen pro to, aby to bylo vzápětí vystřídáno vztekem. Tehdy jsem to nechápal. Docela jsem se lekl. Dnes už vím, že byl vzteklý, protože jsem ho našel takhle bezmocného, byl vzteklý, protože byl odkázán na mou pomoc.
No ano, Janis, jak se mi později představil, byl velká osobnost. A taky setsakra těžká osobnost, jak jsem zjistil, když jsem ho vlekl tou sněhovou bouří. V tu chvíli vážil určitě víc, než ten největší ork.

Do té salaše jsme se málem propadli. Nanicovatá bouda, které se v tuhle chvíli nemohl rovnat ani královský palác. Nefoukalo tam, nesněžilo a hlavně, byla zde hromada dříví a malý krb v rohu.
Janis se ukázal nejen jako nevděčník, ale taky jako mizerný společník. Po té, co jsem mu za jeho neskutečného klení srovnal zlomenou nohu a zafixoval ji mezi dvě větve, si klidně odpadl. A pak ho zachvátila zimnice.
Druhý den bouře přešla. Mé zásoby jídla se tenčily a Janis byl stále mimo. Tesák není nejlepší prostředek na sekání větví, ale nějak jsem ten smyk udělat musel. Cesta dolů z průsmyku byla pak celkem snadná. Jen jsem uvažoval, co budu dělat, až se dostaneme na hranici sněhu, jak potom potáhnu Janise dál. Naštěstí se druhý den po té, co jsme vyrazili od salaše, začal probírat.
Pak už cesta neubíhala tak rychle. Janise zlomená noha pekelně bolela a tak i s mou pomocí a i když se opíral o větev, jsme každý den urazili jen zlomek toho, co bychom zvládli, kdyby byl v pořádku.
Jeho špatnou náladu jsem ve své dobrotě srdce přičítal právě té bolesti a také rostoucímu hladu. Ty dvě veverky, které se mi podařilo trefit vrhacími dýkami, nás opravdu moc nenasytily. Celých těch dlouhých pět dnů toho moc nenamluvil, jen na mě házel ne zrovna přívětivé a velmi zkoumavé pohledy, když si myslel, že se nedívám. Nelíbilo se mi to a v duchu jsem si už nejmíň stokrát vynadal to tupců za to, že jsem ho tam nahoře nenechal zmrznout.
Byli jsme necelý den cesty od města Harr, když jsem se ráno probudil a Janis byl pryč. Překvapilo mě to, ale v zápětí přišla úleva, že jsem se toho divného patrona zbavil.

***

„Přílivem hučí skály, nový den začíná
Roztáčí vítr mlýny a opojnými víny
Voní zem a jaro nad Sarení

Voní zem, dívky v krojích písní den vítají
Krajem zní z věží zvony a k díkům hlavu skloní
Ten, kdo zná jen jaro nad Sarení

Dudácká kapela hraje na náměstí
Děti si z oblázků staví svůj dům
Kraj, který opředen podivnou pověstí
Otvírá náruč, ty uvěříš snům

Rybářské čluny míří kolem skal slunci blíž
Tvrdý chléb, loučení a lásku v očích ženy
Dobře zná jen jaro nad Sarení

Moře má jenom dálky, lidská touha má víc
Ta, která lásku hledá, vzít naději si nedá
Jak to zná jen jaro nad Sarení

Dudácká kapela…“

Ruka vojáka ztěžka dopadla na mé rameno.
“Konec cvrlikání, ptáčku zpěváčku, sklapla klec!“
Hodím po čtyřech mužích zákona nechápavý a ublížený pohled, stejným přejedu osazenstvo hostince. O co jim jde? Vždyť jsem ve městě teprve druhý den, při nejlepší vůli jsem ještě nestihl nic provést!
Dost nešetrně jsem byl postaven ze židle, loutnu mi vyrvali z rukou a než jsem se nadál, měl jsem ruce spoutané a odepnutý opasek s tesákem. Nalezení vrhacích dýk v opasku mou situaci zrovna neulehčilo.
„Až mi spadnou kalhoty, tak mimo to, že budu budit veřejné pohoršení, nepůjde se mi zrovna nejlíp.“ ušklíbnu se.
To, že nemají moc smyslu pro humor, dokázala nepříjemná rána loktem do žeber. Nic nedbali na protesty hostinského, že dlužím za nocleh, když mě vlekli ven. Ušetření pár drobných mi zrovna v tuhle chvíli náladu o moc nezvedlo.

Temná kobka ve sklepeních místního hradu, mihotavé světlo louče odrážející se od okovů zapuštěných ve zdi a hlavně nepříjemný, studený a krutý pohled vznešeného pupkáče, stojícího přede mnou, mě děsí. Srdce mám až někde v kalhotách. Tohle vypadá na velký malér, ale na rozdíl od mých předchozích malérů vůbec netuším, o co vlastně jde.
„Tak povídej. Kdo si tě najal?“ promluví pupkáč, jeho slova se líně nesou prostorem.
„Já ale nevím…“
Odpovědí je rána pěstí. Hlava odletí dozadu, vlající vlasy na chvíli zakryjí tvář i s jejím vyděšeným výrazem. Když pak pohodím hlavou, abych dostal vlasy z obličeje, a olíznu krev z rozraženého rtu, blýská se v mých očích vzdor.
„Nevím, o čem mluvíte!“ pronesu pevně.
Muž se pousměje, spokojeně, jak se zdá:
„Však ty promluvíš, máme na to prostředky, věř mi.“

Mé vědomí opět vyplouvá na povrch. Chvíli necítím tělo, což zase není tak špatný stav, jak si vzápětí uvědomím. První se ozve tupá bolest v zápěstích. Okovy ve stěně jsou natolik nízko, aby člověka neudržely vzpřímeného, když omdlí a dost vysoko na to, aby v případě ztráty vědomí jen poklesl v kolenou a celá váha jeho těla spočívala jen na těžce zkoušených zápěstích.
Pokouším se postavit a okamžitě toho lituji, řezavá bolest vystřeluje ze zápěstí do celých paží v prudkých vlnách. Snažím se popadnout dech, což stěžují polámaná žebra. Seškvařená kůže na pravém boku se napíná a praská a dopřeje mi zažít další nepopsatelný stupeň agonie. Zplihlé vlasy mi spadají přes obličej. Je to jedno, stejně je tady tma a mám dojem, že posledně jsem na levé oko neviděl. Snad je to jen pořádně napuchlý monokl… ale asi na tom zase až tak nezáleží.
Myšlenky v hlavě poletují jako roj divokých včel. Snažím se uspořádat si, co jsem se během výslechů dozvěděl. Z hrdla vyjde podivně bublavý zvuk – pokus o smích, když si uvědomím tu ironii, že jsem to byl já, kdo při mém mučení získal informace.
Takže si to shrňme – Harrský kníže Karl byl zavražděn. A to den po mém příchodu do města. Na jeho hrudi našli pergamen s kresbou můry s lebkou na těle – smrtihlava. A já jsem podle nich ten Smrtihlav, člen elitního cechu nájemných vrahů, který knížete zabil. Bylo by to opravdu k smíchu, kdyby situace nebyla tak vážná.
Prohlášení vyšetřujícího, že mě popraví až po mém doznání, mě moc neuklidnilo. Začínám mít obavy, že to bude brzo – dlouho už vzdorovat nedokážu. Myšlenka, že smrt je lepší než mučení, mou mysl navštěvuje čím dál častěji. A začíná se mi opravdu líbit.

Zarachocení klíče v zámku mě přinutí zvednout hlavu. Přivírám oko před světlem louče, abych ho vzápětí o to víc vytřeštil. Myslel jsem, že hůř na tom být už nemůžu. Pletl jsem se.
Štíhlá, vysoká postava, celá v černém, dlouhé černé vlasy hladce sčesány a svázány černou stužkou, pronikavé černé oči, na tváři pobavený úsměv. S nepatrným kulháním dojde ke stěně a upevní louč do držáku.
Janis.
Ta noha se mu spravila nějak rychle, už jenom malinko kulhá, ani hůl nepotřebuje. Ne, opravdu se mi nechce hned myslet na to, co znamená jeho přítomnost zde, myšlenky na jeho tak brzy uzdravenou nohu mi přijdou nějak bezpečnější.

Pomalu dojde ke mně a prohlíží si mě s neskrývaným uspokojením. Mrazí mě z toho. Moc bych si přál, aby mi právě teď přišel oplatit tu mou laskavost z průsmyku, ale ani já nejsem tak naivní, abych tomu věřil.
„Situace se nám trochu obrátila, že ano?“
Má z mé bolesti a strachu až perverzní potěšení.
„Viděl jsi mě bezmocného a vyděšeného. Byl jsem odkázán na tvou pomoc. Nikdo, rozumíš, nikdo mě takto nesmí vidět. A nikdo z těch, komu se to podařilo, už nežije.“ mluví klidně, až moc na to, co mi právě sděluje. No, tak úvod bychom měli za sebou a vděk, jak jsem tušil, se nekoná. Ne, jen naplnění staré známé pravdy, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
„A proto jsi tady, abys zemřel.“
No to je mi ale novinka.
„Kromě důvodu již uvedeného také pro to, že netuším, co ses mohl dozvědět ve chvílích, kdy jsem blouznil v horečkách.“
Sípavě se nadechnu k protestu a vysvětlení. S úsměvem a se zavrtěním hlavy se zlehka dotkne ukazováčkem mých rtů.
„Hodně jsem ale přemýšlel. Přece jen jsi mi zachránil život. Takže tě nakonec nechám jít. Prosím, chci ale, abys pochopil, že to neznamená, že jsme vyrovnáni. Vyrovnáni budeme, až já řeknu. Možná také nikdy.“
Tak to mě raději zabij!
Nakonec tahle slova nevykřiknu. Za prvé mi křik v tuhle chvíli opravdu nejde a za druhé si uvědomím, že Janis by asi s vyplněním téhle mé žádosti neváhal. A hrdinů jsou plné hřbitovy.
Z váčku u pasu vytáhnul malou krabičku pokrytou sametem a strčil mi ji do kapsy kalhot.

***

Kousek pergamenu s obrázkem smrtihlava jsem spálil spolu se sametovou krabičkou. Zlatý prsten s nádherným rubínem jsem prodal. No ano, přiznám se, nechal jsem si ty peníze. Mé léčení nestálo zrovna málo a potřeboval jsem novou loutnu, šaty a vlastně všechno vybavení.
Hned, jak to bylo možné, jsem ale Harr opustil a vydal se co nejdál od toho zpropadeného knížectví. Vím, že je to jedno, vím, že Janis si mě jednou najde. Za měsíc, za rok, za deset let. Jednou se objeví a bude chtít, abych splatil dluh. Abych zaplatil za to, že jsem si dovolil mu tenkrát v tom průsmyku zachránit život.

= Janika =

1 komentář:

  1. Jak se říká - za dobrotu na žebrotu.
    Příjemná povídka s hezky nastíněnými charaktery. Rozhodně bych nechtěl být v bardově kůži :-)

    Morr

    OdpovědětSmazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)