sobota 25. června 2011

Knihy, které by neměly zapadnout…

Ohnivé jazyky se plazily po zdech, svíjely se všude okolo a hladově sžíraly vybavení pokoje. Nemohl jsem odtrhnout pohled od hromady knih, kterou oheň spaloval. Se zoufalstvím jsem se vrhl vpřed, alespoň jednu z nich zachránit, alespoň jednu uchovat. Ucukl jsem. Plameny přeskočily na mou košili a ta vzplála jako pochodeň. Ucítil jsem nesnesitelný žár na své kůži, plamenní hadi se po mě začali plazit a já se v bolestech zhroutil. Jako němí strážci okolo stáli požárníci a vše mlčky sledovali, bez jediného pohybu. Vykřikl jsem a s krůpějemi potu po celém těle jsem se na posteli posadil. Byl to jen sen. Brrr… zatraceně živý sen. Otřepal jsem se. Jako kdybych se v tom snu ocitl ve světě, kde knihy nemají místo, kde lidský život nic neznamená. V tu chvíli jsem si vzpomněl na útlou knížku, kterou jsem již mnohokrát četl… 451 stupňů Fahrenheita.

Že vám to něco říká, že jste to již někde zaslechli? No, aby ne, vždyť dnes je to již klasika fantastiky od Raye Bradburyho. Cože? Vy nevíte, kdo to je? No jak to říci ve zkratce? Je to především výtečný povídkář. Tento americký spisovatel, který se narodil v roce 1920, má na svém kontě žánrově širokou škálu tvorby (povídky civilního rázu, tajemné příběhy, vize budoucnosti aj.).

Ale vraťme se k jeho novele 451 stupňů Fahrenheita. Ta vyšla v knižní podobě poprvé v roce 1953 a vypráví nám příběh požárníka Guye Montaga v době, kdy povolání požárníka znamená zakládat požáry. V době, kdy je ve společnosti úspěšně potlačeno vlastní myšlení a lidi jsou jen slepým povrchním stádem. V časech, kdy se zakládají požáry v domech lidí, kteří se dopustili toho zločinu, že vlastní knihy. Protože oni vybočují, přemýšlí, kladou si otázky. A tak se spalují jejich knihy, byty i domy, a když není jiná možnost, tak i vlastníci samotní.

Co se však stane, když se samotný požárník rozhodne do knih nahlédnout, co se stane, když začne příliš uvažovat a kam až ho to dovede? I o tom je tato kniha. A pokud jste se s ní ještě nesetkali tak rozhodně neváhejte a ponořte se do ní.

A ještě jako malé navnadění - jsou tady pro vás dvě krátké ukázky.

ukázka 1:

Byla to rozkoš - pálit

Pozoroval s obzvláštní rozkoší , jak jsou předměty pohlcovány, jak věci černají a jak se mění. Krev mu bušila ve spáncích, když svíral v dlaních mosaznou trysku, tohoto obrovského hada, který plival na svět jedovatý petrolej, a jeho ruce byly rukama podivuhodného dirigenta, řídícího nesmírnou symfonii žáru a ohně, v níž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin. V očích pod helmou se symbolickým číslem 451, nasazenou na lhostejné hlavě, zaplanul oranžový žár, když si představil, co bude následovat; stiskl zapalovač a dům se vzepjal ve žravých plamenech, jež zbarvily večerní oblohu do červena, do žluta a do smolné černi. Kráčel obklopen rojem světlušek. Pocítil neodolatelnou touhu strčit do žhnoucí pece pár pěnových bonbónů na klacku, jak se to žertem dělávalo, zatím co poletující, žárem zkroucené knihy umíraly u vchodu a na trávníku. A když se knihy ve víru jisker vznesly a letěly pryč, vítr potemněl dýmem spáleniště.

ukázka 2:

„Nikdo mě už neposlouchá. Nemůžu mluvit s telestěnami, protože telestěny řvou na mě. Nemůžu mluvit se ženou, ta poslouchá telestěny. Chci jen, aby někdo slyšel, co mám na srdci. A jestli budu moct mluvit dost dlouho, snad to dá nějaký smysl. A chci, abyste mě naučil rozumět tomu, co čtu.“

Faber zkoumavě hleděl na Montagův hubený obličej s popelavě modrými tvářemi. „Co vámi tak otřáslo? Co vám vyrazilo pochodeň z ruky?“

„Já nevím. Máme všechno, co potřebujeme ke štěstí, ale šťastní nejsme. Něco nám chybí. Pátral jsem po tom. Jediná věc, o které jsem věděl, že schází určitě, byly knihy, které jsem deset nebo dvanáct let pálil.

= Morr =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)