Melker a sraz... sraz a Melker

Píše se rok dvoutisící sedmnáctý. Výdobytky moderní civilizace poskytující čím dál větší pohodlí tělu i mysli, jsou všudypřítomné. Naštěstí pro nás, ať už si to chceme přiznat či ne, ještě existují místa, která voní po dávných časech, kdy byl život tak nějak jednodušší a míň uspěchaný. A jedno takové místo nás zvalo do své náruče. Kdo by odolal? Mnozí a udělali velkou chybu. Velkou.

Vánoční sraz byl fajn a tak nabídka toho jarního byla velmi lákavá. Jenže jak už to tak chodí, z jara bylo léto a nakonec téměř podzim. A víte vy co? Vůbec to nevadilo. Miri s Janikou to nakonec zorganizovaly a to bylo to hlavní. Navíc na Rosnatce, chatě opředené nejednou legendou. Tam přeci nemůžu chybět!

Cesta byla více méně jasná. Do Bruntálu to znám, dělával jsem v Malé Morávce. Tak už jsem jen kouknul do mapy jak dál za Bruntálem a hlavně kde přesně je místo určení. Ať žije internet. Ukáže vám to jak pro pitomce a ještě vám tam dá fotku, jak to tam vypadá. Netrefil by jen úplný osel. Kdo by tušil, že se najde fazola, která dokáže zabloudit na dálnici Brno Olomouc? Asi nikdo.

Věci jsem si pobalil už ve čtvrtek abych mohl v pátek hned po práci vyrazit. Domluvený jsem byl s Ulbe, víc nás autem z Brna nejelo. To víte, co vám budu povídat. Celý pátek jsem byl v hokně jak na trní a počítal hodiny do odchodu. Pak honem dom, naskládat auto, vyvenčit psa před cestou, vyzvednout Ulbe na konečné a hurá. Tak si tak jedeme, trochu nám prší, ale to je to poslední. Na autě nemám obuté žádné tancpekle, ale pořádné holínky na mokro.
„U Vyškova musím mrknout, kde jsem vojančil, je to vidět z dálnice a hlavně nesmím zapomenout sjet na Olomouc!“ hlásím dopředu posádce. Pochopitelně Rousínov, dva tři kamiony v pravém, tak já šup do levého, tam kdosi cosi vymýšlel, takže jsme se tam malinko zapomněli a najednou koukám a ta dálnice je nějak jiná. Ono taky je to moc dobře vymyšleno a uděláno. Hlavní tah na Olomouc Ostravu, místo aby bylo rovně, tak se musí přes esíčko sjet a podjet dálnici, kdežto na Kroměříž valíte rovně jak na letišti. Hlavičky…

U Kromclu jsme hópli na šlajf, špíz do cajtungu a pak ric pic na Kojetín Prostějov a tam zpátky na dálnici.
„Teď už je to cajk, bloudit budeme až ve Vrbně.“ Jistota z mého hlasu přímo čiší. Pravda to nebyla, ve Vrbně jsme to trefili na jedničku. Reputace malinko zachráněna.

Cesta o ničem. Opravdu chcalo a chcalo, za Olomoucí už padlo šero a za Bruntálem skoro tma. A právě tam nastal okamžik, kdy jsem sjel z naučené trasy, takže pokračování bylo jedna velká neznámá. Před Vrbnem se cesta kroutí temným lesem, do toho déšť, neznalost poměrů, nu čekal jsem odkud vyskočí medvěd a bude nás honit. Vzpomínat v takovou chvíli na filmy jako Hory mají oči, není zrovna nejlepší nápad. Zodpovědnost dodržet slovo a přijet na čas mě hnala vpřed a tak ten temný les nakonec přeci jen skončil a ric pic je tu Vrbno pod Pradědem.

Na kruháči doprava, rovno, na vidli pravá a hned zas pravá. V hlavě mě to šrotuje, papírek s pár řádky to jistí. Na mapě to vypadá tak a večer po tmě v dešti onak. Pak vám ještě skončí asfaltka a vy s tím nízkým cesťákem začnete brousit kamennou cestu plnou děr zalitých vodou, takže nevíte, jak moc jsou hluboké.
„Mělo by to být poslední chata po pravé straně.“
„Dobře.“

Tak jo, jedu jedu, jednička střídá dvojku a pak zase zpátky. Vybavuje se mi fotka z netu a richtik, je to tak. Poslední chaloupka po pravé straně, v oknech se svítí a tak zastavím, že to prubneme. Cácorky v chatě mezi tím slyší motor a tak se jdou podívat (domnívám se, že to tak bylo). Siluety ve dveřích mě utvrzují v tom, že jsme správně.

Ulbe vyskočí a jde se vítat. Já ještě posouvám auto k plotu, což mi zrovna moc nejde. Až druhý den zjistím, že je tam na zemi před brankou k nádrži na vodu položený kus lina.

Konečně poznávám Janiku, legendu Abarinu, osobně!
Ano, znám ji z fotek, ale znáte to. Setkání je to pro mě velmi příjemné. Hned jsem jí nasekal na zadek, abych dodržel, co jsem slíbil a už se jde skouknout chata. Přátelé, místo je to báječné s nezapomenutelným kouzlem! A pro hraní DrD či jiných podobných věcí přímo stvořené!

Vítají nás pouze Janika, Miri a Des. Nikdo další tu není. Nevadí. Jdeme si pro věci a já plánuji, že ještě skočím do Alberta, bo jsem toho k jídlu moc nevzal. Nebyl čas na nákupy. Když vidím tu plnou lednici ihned upouštím od svého nápadu. Do jara vydržíme!

Další trojice statečných přijíždí chvíli po nás. Hauser – toho znám z vánočního srazu, Pidzey a Sally. Další příjemné setkání a seznámení. Rosnatka bzučí jak včelí úl a do toho se tu krom dvou psů motají ještě dvě kočky (Mikeši, ty kurvo jedna nenažraná, co ty klobásky, co?! Hajzle! – to se pak vypípá).

A tak se povídá a tak se ochutnávají klobásky a sýry a další věci.
„Mám tu víno, bílé a červené, kdo chce jaké?“ a kupodivu jde víc červené.
„Mám tu lesoňku, to je můj domácí počin. Hausere, ty dobytku, ty to srkáš jak vodu! To není na žízeň, to je léčivý likér ty hovado. Na žízeň si dej rum!“
„Ha, rum! Kde mám toho Morgana???“

No srandy kopec a ještě víc dojmů, hlášek, všeho možného i nemožného. Bavím se výborně a mám radost, že i když je nás tu poskrovnu, účastním se něčeho velkého. Bohužel, vstávání o půl páté ráno není zrovna vhodné k nějakému ponocování a tak se zhruba kolem půlnoci (už si to moc nepamatuju) odebírám i se psem na kutě.

Noc nic moc.
Pes bluje a ráno v sedm mě tahá ze spacáku. Je sice pod mrakem a chladno, ale neprší. Konečně mám možnost vidět to tu za bílého dne a jsem okouzlen. Něco stačí popsat, něco stačí vidět na fotce a něco, něco musí člověk zažít na vlastní kůži. Dělám pár snímků na památku. Atmosféru sice nezachytí, ale třebas ji i po letech připomenou. Boddyn mezitím sotva leze a cestou 5x bluje. Po pětačtyřiceti minutách se vracím zpět do chaty a ještě se jdu natáhnout páč ostatní také ještě leží. Nakonec usínám a budím se až kolem desáté. To už je tu čilý ruch.

Snídáme a domlouváme se, co a jak se bude dít. Pes nežere a od pohledu je na něm vidět, že mu není dobře. Ač nerad rozhoduji se, že po obědě vyrazím domů a na veterinu. Jdu si udělat kafe a vracím se zpátky do hlavní místnosti, kde se mezi tím domlouvá hraní na živo. Neptejte se mě, co že se to vlastně hrálo, já to nevím. A jako dobrý duch celého příběhu, který byl našeptávačem ve svízelných situacích nejedné postavě či hráči, to vlastně ani vědět nemusím … :-)

Boddyn se zvedá na čapy a pomalu začíná spouzet po chatě. Beru vodítko a koš a jdu se s ním projít. Už je kus po poledni a před cestou ho chci stejně ještě vyvenčit. Jdeme dál po cestě a já fotím a fotím. Ta má černá obluda ožívá a za chvíli už lítá s klackem v mordě. Nakonec to otáčíme a vracíme se, abychom v půli cesty narazili na zbytek osazenstva našeho srazu. No dobře, jdeme ještě tedy kousek zpátky, ať netrháme partu.

Procházka byla super, dokonce i to slunko na chvíli vylezlo. Někteří tam do všech nacpali bobule různých tvarů, velikostí, barvy i chutě a někteří je velice ochotně hltali. :-) U chaty se nakonec doladilo pár věcí ke hře, hlavně postavy, a pak hurá na to. Až na mě, já si pěkně nalil červené, a protože jsem veterinu a tím pádem i odjezd domů zrušil, začal jsem se shánět po lesoňce bo léčiva není nikdy dost. Světe zboř se, lahev prázdná. Litr přes noc zasyčel a byl pryč.

„Byla dobrá…“ špitl Hauser nesměle a sáhl po lahvi tentokrát svého domácího produktu. A protože se mu povedl, přestal jsem protestovat a pohodlně se usadil na své oblíbené židli. Tak nějak matně si pamatuju, že v tu chvíli vznikla legenda o použitých kondomech pod Lasturčinou postelí.

„To nebyla jediná věc, která přes noc zmizela. Ještě tu byly nakrájené klobásky…“
„A vy jste je nechali přes noc na stole?“
„No… Jo…“ poněkud rozpačitě.
„Vy jste fazolky!“

A Mikeš, ta šmudla černá, hubu mastnou, pupek jak žok a rozvalenej v peřinách. A ještě ho Sally, k tomu všemu, drbe v kožichu.
„Mě máš vískat kožíšek a ne jemu!“ čílím se spravedlivým hněvem.
„Já mám taky kožíšek…“ hlásí se Hauser pohotově.

Nakonec vypravěčka Miri spouští příběh.
Konečně. Všichni bedlivě poslouchají uvedení do děje a celé dobrodružství začíná Janika coby paní hraběnka, klíčová to postava celého toho divadla. Musím říct, jde jí to výborně! Nejen, že dokonale napodobí tón hlasu a móresy šlechty, ale dokonce se tak i tváří. Pomalu jmenuje výčet věcí, které si paní hraběnka musí vzít sebou, aby měla veškeré pohodlí na cestách a potřebné nástroje k vyšetřování případu.
„Služebnictvo, dvanáctery šaty, to snad stačí, dva kočáry, ne, raději tři, nějaké víno …“
„Tak, co ještě budu potřebovat?“ dumá zamyšleně nahlas.
A v tom, jako z pohádky, čísi hlásek paní hraběnce našeptává do ouška:
„Harrietu, vezmi si sebou Harrietu a už nebudeš potřebovat nic jiného….“ a tak nějak, matně si vzpomínám, vznikl kult Harri Harri, jehož stoupenci se nezastavil před ničím. Duch blahořečené byl natolik silný a všudypřítomný, že se otiskl téměř všude. I toulavý pes, nepodstatné CP ve hře, měl blond vlasy a modré oči. Duch Harri Harri vás krmil, hasil žízeň, dokonce svítil baterkou, když jste se šli ven vyvenčit … Ano ano, byla legrace. Utahovali jsme si ze všeho a ze všech. Zejména z těch, kteří byli přítomni. Lasturka by mohla vyprávět legendy a to jsem u všeho nebyl (zejména pak u těch kondomů pod postelí).

Zábava nabrala na obrátkách, do toho se jedlo pilo. Hláška stíhala hlášku a dnes lituji už jen toho, že jsem si je nezapisoval. Jakožto správný našeptávač jsem usnul spánkem spravedlivých na peřinách s Mikešem, kterého kult přejmenoval na Harrika. Vzbudil jsem se kolem půlnoci, abych se přesunul do svého spacáku. Sobota byla kouzelná a na zážitky opravdu bohatá. A to jsem, přátelé, ani aktivně nehrál za žádnou postavu!

Noc byla kouzelná.
Pes opět blul jak amina, a ráno to nebylo o nic lepší. Čert ví, co se tomu jinak odolnému zvířátku odehrávalo v břichu. Nicméně zkoušet něco dohánět a někam se honit už nemělo smysl. Byla neděle, den odjezdu. Tak jsem si uvařil do plecháčku toho svého lomcováka, který by postavil na mrtvém kabát, nacpal dýmku a šel si sednout za Janikou do kuřárny. Podělil jsem se s ní o sladké a vyzvěděl něco málo o historii té kouzelné chaty. Zavzpomínali jsme na své začátky DrD a pozorovali Miri jak nahání svou čipernou fenku kolem Rosnatky. Tam vznikla ta legendární hláška „To byla ona nebo ten pes…?“

Zastavil se za námi i majitel, díky kterému jsme měli zázemí. Také jsme naháněli vodu, která přestala téct, bo došla. Lezli přes ploty, chodili do studánky a pochopitelně se dohrával příběh – užíval jsem si to. Děvčata poklízela nádobí (za mé vydatné pomoci) a pomalu jsme balili.

Vyrážel jsem k domovu jako první. Chtěl jsem stihnout veterinu, která měla jen od dvou do čtyř. A tak kolem půl jedné vzhůru k Brnu. Ulbe jela opět se mnou a přidala se i tetička d3s, která se dvakrát vracela :-) Pochopitelně nám na cestu pršelo, že jo.

Cesta dopadla dobře.
Fazola Melker už nezabloudil, Ulbe vystoupila v Prostějově a zbytek osádky byl ve tři v Brně. Tam, jak jinak, svítilo sluníčko …

Sečteno podtrženo – báječná akce s kouzelnou atmosférou.
Super lidi, kopa srandy, neskutečný relax. Kdo si ten čas nenašel, může jen hořce litovat. V koutku duše doufám, že se nám co nevidět podaří zrealizovat další takové setkání a že to bude opět v tom malebném Vrbnu pod Pradědem. Co na tom, že je kus cesty. Ta námaha za to stonásobně stojí!

Holky, děkuju.
Melker