Jeskyně na motivy

Šídlo – postava hráčky Amadea z jeskyně Příhraničí

Nepamatuji se na to, jak jsem se v Příhraničí ocitl. Ani s kým. Byl jsem moc malý, byly mi teprve tři roky. Mám jen matné vzpomínky na osobu s dlouhými vlasy barvy medu, pěkně vonícími, nevím čím, asi nějakými bylinkami. A na pocit bezpečí její náruče. Možná to byla máma, nevím. Ani nevím, co se s ní stalo.

První mé vzpomínky patří sirotčinci. Nebylo to pěkné místo. Ostatně, peněz na sirotky nebylo nikdy dost. Ale tak mohli jsme být rádi, že jsme v relativním bezpečí, máme kde spát a dostaneme najíst. Teď už to vím, ale jako děcko jsem to tam nesnášel.
Utekl jsem z tama, když mi bylo třináct. No, nebyl to moc dobrý nápad. Život na ulici byl kurevsky težký, zvlášť pro děcko. Když se tak na to dívám zpětně, je vůbec zázrak, že jsem přežil. Ale zase byla to dobrá škola na to, aby se člověk neztratil a uměl o sebe postarat.
A já se staral, jak se dalo. Jako zloděj, jako překupník – ať už zboží nebo informací – prostě jak se dalo. Samozřejmě, že postarat se o sebe na ulici znamenalo i to umět se ubránit. Já se naučil celkem obstojně používat nože – ať už ty na boj z blízka, tak ty vrhací. Ostatně i rvačky mi celkem šly, i když spíš než na sílu jsem se vždycky spoléhal na rychlost a obratnost.

Jenže kolikrát nic nezabrání nepřízni osudu. Bylo mi šestnáct, když měl můj život skončit. Stačil k tomu jeden nepodařený kšeft, jeden nasraný zákazník s dost penězi na to, aby si zaplatil bandu povalečů, kteří měli nebohému překupníčkovi, tedy mě, vysvětlit, že takhle tedy ne. No, dopadl jsem tenkrát hodně blbě a bylo by to ještě horší, kdyby se neobjevil on, Ruslan.
Byl jako zjevení, když se ve zbroji a s mečem v ruce vynořil z ledové mlhy. Mě jako zjevení přišel o to víc, o co méně jsem už vnímal a byl při vědomí. Vlastně ani nevím, co se tenkrát stalo, pravda ale je, že já přežil. Díky němu.
A když říkám, že jsem díky Ruslanovi přežil, myslím to doslova. Kdyby mě tam tenkrát zmláceného nechal, chcípl bych. Ale to on ne. Vzal mě sebou, postaral jsem. Jen jsem netušil, jakou cenu si za mou záchranu řekne.

„Chci, aby ses stal členem Bratrstva, abys byl můj panoš, Šídlo.“
Nechápavě na něj hledím, pak se jen ušklíbnu.
„Nebudu nikomu dělat sluhu a poskoka, na to zapomeň.“
Jen potřásl hlavou.
„Když pominu to, že mi to dlužíš, máš trochu zkreslené představy, šídlo. Panoš není poskok a sluha. Je to parťák. Potřebuji někoho, kdo bude mýma očima a ušima. Kdo se vyzná a kdo se nebojí. Kdo sežene, co potřebuji, ať už věci, nebo informace. O koho se nemusím starat jak o děcko, protože se o sebe umí postarat.
No ano, a taky potřebuji někoho, kdo mi bude pomáhat do a ze zbroje, starat se o mé zbraně a trochu mi posluhovat.“ zajiskří mu vesele a potměšile oči.
„Potřebuji tě – a ty potřebuješ mě, jinak jednou skončíš někde v kanále. Nabízím ti postavení, zázemí, práci.
Nabízím ti přátelství.“ dodá pak už vážně.
A já… mu na to kývl.

A nelitoval jsem. Celé ty tři roky jsem svého rozhodnutí nelitoval. Složil jsem přísahu, naučil se používat nože ještě efektivněji, naučil se střílet z kuše, i s mečem mě Ruslan učil. Tréninky byly sice tvrdé, ale získal jsem skvělou kondičku.
A o tom přátelství taky Ruslan nekecal. Poprvé v životě jsem byl s někým, komu jsem mohl stoprocentně věřit, komu na mě záleželo, pro koho jsem byl důležitý. A já to měl vůči Ruslanovi stejně. Řekl bych, že bych za něj položil život, ale to bych musel sám sobě plivnout do ksichtu, kdybych to zvládl.

Protože Ruslan je mrtvý a je to má vina. To já ho nedokázal zachránit, to já ho nedostal včas do bezpečí, kde by se o něj postarali.
Toho vurdulaka jsme sice nakonec dostali, ale Ruslana zle potrhal. Já to odnesl jen jizvou na levé tváři, ale Ruslan je mrtvý. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ho ošetřil a dostal zpět do Pevnosti. Zemřel, než jsme projeli jižní bránou. Nedokázal jsem to… a hlavně jsem neměl dopustit, aby to zašlo tak daleko. Měl jsem být rychlejší a vyhnout se té ráně, díky které jsem odlítl několik metrů, a má hlava se setkala se šutrem a já byl poslán do bezvědomí. Když jsem se probral, bylo už pozdě. Pro Ruslana. I když jsem mu vurdulaka pomohl dorazit.

Je to měsíc a já byl celý měsíc v lihu. Prostě bez Ruslana jako by nic nemělo smysl. K čemu je panoš bez svého rytíře? A mám dost keců, že je v Bratrstvu dost rytířů, kteří panoše potřebují. Seru na to. Nechci k nikomu.
Pro to taky, když jsem se u Kocoura v Botách doslech o té výpravě, přihlásil jsem se. Chci odsud vypadnout. A je mi jedno, jak to všechno dopadne. Ať třeba zhebnu…
No, dnes bych už chlastat neměl, zítra vyrážíme…

= Amadea =