Jeskyně nejen na motivy...

Queresh Kal, postava hráče Jacobo z jeskyně Na Útěku

Jmenuji se Queresh Kal. Jsem jedna ze tří sester Kalových, narozených v říši stínů.

Říše stínů, tak říkávala matka naší jeskyni. Zde jsem strávila několik prvních let svého života.

Když mi bylo deset, bylo to poprvé kdy jsem zažila pogromy ze strany lidí. Tehdy jsme se sestrami utekly, ale matku odvlekli.

Trvalo mi dva roky, než jsem přišla na to, jak a kde zemřela. Chtěla jsem se pomstít, ale to jen tak nešlo. Vesnice, odkud přišli lidé, byla sice pod naší horskou jeskyní dole v údolí. Ale měla silnou obranu.

Nechala jsem tedy svou chuť pro pomstu ustoupit. Když přišli podruhé, povedlo se utéci jen mé sestře Světlaně. Já a má druhá sestra Rastima jsme byly zajaty.

Byla jsem zanechána na kasárnách, pro potěšení místního vojska. Cestu ke svobodě jsem si vysloveně vyškrábala a probila.

Nyní jsem byla se Světlanou sama, jediné pozůstatky naší rodiny. Přesunuly jsme se výše do hor a hlouběji do jeskyní. Zde jsem zasvětila den i noc k přípravě na další útok. Věděla jsem, že přijde.

Učil mne stařešina. Jeden z mála, kteří přežili, naše komunita nyní čelila vymření, bylo nás pouhých patnáct.

Když přišel další útok, bylo mi 23. To není moc u mého lidu. Bojovala jsem udatně, a když jsem zabila posledního, zjistila jsem že jsem jediná, kdo v jeskyni žije. Na mou počest, a díky mým schopnostem, lidé z vesnice udělali nemyslitelné.

Když jsem se ráno vzbudila a koukla se k vesnici, tělo mé sestry bylo naražené na kůl před palisádou.

Nasraná jak tágo, jsem udělala to, co jsem nechtěla udělat, nebo chtěla ale neměla na to žaludek. Něco se ve mně zlomilo.

Vylezla jsem na kopec, vzala dřevěnou tyč a uvolnila kamennou řeku. Kameny, které byly naskládané na sobě díky přírodě.

Kamenná lavina s hlasitým hřměním zasypala vesnici. Všichni, kdo tam byli, byli mrtví.

Já sešla dolů, vylezla na nejvyšší bod a opíjela se myšlenkou. Pomstila jsem vás, sestry!

Má neopatrnost mne stála svobodu, stačil jeden zásah dřevěnou palicí do hlavy, a jsem na cestě do solného dolu.

Probrala jsem se někde na cestě. Počastovala jsem tři lidi, co doprovázeli povoz takovými nadávkami... No nyní jsem byla v kleci na povoze... směr tábor nucených prací pro odsouzené - Solný Důl.

Kdyby se nestalo nemožné, a jeden z nich neodešel vypudit stolici, druhý nešel močit a třetí si nemyslel že spím. No...

Ten třetí byl moc blízko, zlomila jsem mu vaz, vzala klíče a kudlu. Kudlu jsem zarazila močícímu do krku. A ten co sral... no sral i posmrtně.

= Jacobo =