Svět bez dveří

Vznáším se. Nemohu kontrolovat směr, kterým bezcílně pluji. Kolem mne se občas mihne hvězda, zpravidla však jen posměšně blikne a zanechá mne tak, jak mne před nedávnem našla. Plujícího nekonečnem.

Začíná pršet, ale kapky vody se na mne neuchytí. V poslední chvíli změní směr a spadnou jinam. Na jiná plující těla. Zdá se, že ta mají cíl své plavby. Vědí, kudy vedou jejich cesty. Proč tedy tak často ztroskotají? Viděl jsem jich už hodně. A stále vidím i ty, jejichž kapitáni dělají vše proto, aby se jejich lodě roztříštily, nebo se zevnitř rozpadly hnilobou. Proč?

Nikdo si nepřečte zápisy starých kapitánů ze dna moří. A tak mi nezbývá, než jen občas zakřičet stop, sklidit výsměch a raději se nechat bezcílně unášet dál. Kolem je spousta lákavých útesů. Co kdybych obešel celé jejich snažení a vešel rovnou do jejich cíle? Mohl bych se potom smát úplně všem, řvát na všechny, že jsem to dokázal. A že všichni bez rozdílu skončí stejně jako já. Ale k čemu by to bylo?

Najdu-li cíl, ztratím směr, najdu-li směr, nevede nikam. Kolikrát se tak ještě stane?

Těla ležící podél cest, zamotaná v oceli. Vyčkávání rodin u štědrovečerních večeří na syny a dcery, otce a matky, kteří se jeli jen na chvilku projet a zanedlouho jsou doma. Bušení na dveře a pán v uniformě, oznamující, že chvilka se protáhne na dobu neurčitou. Není možné mít tuhle práci rád, že ne? Ježíšek v tu chvíli umírá, důležitost dárků hoří. Čas se zastaví a dotyčný je náhle všude okolo. Tuhle seděl. Tuhle si hrál. Jako malý. Když trochu povyrostl. Tady ho viděli vypít jeho první pivo a naoko se zlobili.

Jak jsou teď všechny problémy nicotné.

Padá sníh. Postava v černém si bere duši a tělo se rozpadá. Co cítí? Jaké jsou jeho poslední myšlenky? Ví vůbec, že umírá? Že všichni, co za ním stáli a měli ho rádi, milovali ho...že na něj budou stále čekat v naději, že ta zpráva od pána v uniformě je jen zlý žert, či krutý omyl?

Kdepak.

Na stole právě zhasly dvě svíce. Je marné se pokoušet znovu je zapálit. Říkají to jasně, bílé listy s podpisy lékařů.

A přestože zde se svět pomalu ale jistě hroutí, pro lidi o patro výš se nic nemění. Jen si užívají sváteční atmosféry. Rozbalují dárky, smějí se, pláčou štěstím.

Odlétám od těch obrazů, téměř udušen vlastními slzami. V tónech piana se ztrácí vše okolo, zůstávají jen pocity. Vystupují napovrch a ukazují svou důležitost. Radost, vztek, nenávist, strach. Všichni vstávají a ukazují své obrázky, vznášejí námitky. Přebíjejí se, jako v karetních hrách. Pak vstoupí lítost a všichni zmlknou. Ona nemá konkurenci. Ani rovnocenné soupeře.

Jako je smrt mezi lidmi, je lítost mezi pocity. Ona vede strach, aby nám zatemnil rozum. Vztek, aby udeřil v náhlém tlaku na naše tělo a duši. Ona vždy uzme trůn radosti po obdobích její krátké vlády.

Kdo přemluví tu s jehlou v ruce, že jsou mnohem krásnější věci, než její jediná čirá kamarádka? Že život, který je přirovnatelný ke smlouvě s upírem nevydrží moc dlouho? A že se dá prožít lépe? A jak dlouho jí to vlastně můžete říkat? Zítra je už pozdě vážení, opona padá a její role byla vystřižena z celkového scénáře.

Co se stalo? Nebyla již dále potřebná? Možná si jen nedokázala vážit mála, nestačil jí těsný prostor těla a chudé prostředí všedního světa. Chtěla něco víc, tak často unikala do jiných světů. Až tam jednou zůstala.

Jako pohádka, že? Komu sejde na šťastném konci? A pro koho by vlastně byl šťastným? Pro ni určitě ano.

Zpívám jí poslední ukolébavku. Kolikrát jsem se zkoušel přesvědčit, aby už znovu neusínala. Teď vím, že to bude naposledy. Chci jí to co nejvíce zpříjemnit. "Come little children", tu měla moc ráda. Neumím zpívat. Nejde mi to. Hlas se mi třese a já pluji pryč. Je jen další z řady. Musím se naučit smířit se s takovou ztrátou. Tolik mě jich ještě čeká.

"Pověz mi, proč někdo s tak krásnou tváří a hebkou kůží má potřebu tvořit? Nechápej to špatně, tvoření je krásná věc, ale ne, pokud při tom teče krev. Čárkové kódy patří přeci na pytlíky s ovocem, ne na zápěstí tak krásného stvoření. Bráško, probuď se..." promlouvala malá holčička ke svému staršímu bráškovi, který ležel ve vaně a již nedýchal. Pro ni ale spinkal. Tak jako dneska ráno, když do něj šťouchala, aby jí šel udělat snídani. Potom se s ním pohádala ta paní, co k nim chodila každý pátek a hlasitě práskla dveřmi. To se jí nelíbilo. Ptala se, co se děje, ale dostalo se jí jen výmluvného "Nic."

Ona za to přeci nemohla, že ne? A nebo ano? Možná si měla stlát postýlku trochu lépe, nebo mu víc pomáhat. Lehá si do postele a maminka jí se slzami v očích čte pohádku. I ona má slzičky. Její princeznovský svět, do kterého se vracela každičký večer, se bourá. Bez jejího krále už to nikdy nebude tak jako dřív.

Kdo koho bude soudit za předčasnou vraždu dítěte?

Takhle je to pořád. Po celém dni smíchu a starostí, vzteku a strachu, přichází večer. Čas promítání. A já se zase se slzami v očích choulím v rohu pokoje a hledám cestu ven. Žádná není. Svět se uzamkl a nechal zmizet dveře. Tak nezbývá, než v roli pozorovatele a klauna dál plout světem. Třeba se někdy potkáme.

Jen ať už nikoho z vás nevidím večer, při promítání. 


Prosím

= Vegaš =