Jeskyně nejen na motivy...

Falazur – postava hráče .Sinthorase. z jeskyně Alenky v říších Eosu

Je mi 27 let. Ve tváři ovšem vypadám ještě o něco starší. Vlasy jsou neurčité hnědo-černé barvy - umaštěné a myté asi leda omylem, když pršelo opravdu hodně. I ve tváři jsem umouněný s šedivými vrstvami špíny a prachu, či (čistě kvůli pestrosti) menšími podlitinami podobné barvy.

Oči jsou světle modré a vzhledem k tomu, že i oči umí být občas pěkně drzé, tak ty mé se tohle ze životních zkušeností postupně odnaučily. Oblečení je potrhané, šedohnědé barvy všude tam, kde potrhané není. A co se vybavení týká, tak já jsem šťastným majitelem krumpáče nevalné kvality.

***

Zkoušeli jste se někdy narodit jako otrok ve starověkém Egyptě? Tak to nezkoušejte, je to pěkně blbej nápad. Matka mě měla poněkud nedobrovolně, když se s ní seznamovalo několik strážců. A nenechte se mýlit – matka byla původu Řeckého – a já děkoval bohům, že se to odrazilo i v mé tváři.
Nezřídka dítě znamená pro matku i smrt, ale ona byla hezká a tudíž měla svojí cenu. A díky tomu, že byla i mladá, se mohlo chvilku počkat, než budoucí pracovní síla zdarma ji již nebude potřebovat. Tehdy se ještě považoval malý otrok za budoucí velký výdělek. Takže i já sám jsem měl štěstí. Žil jsem. A nikdy jsem nepoznal nic jiného, než práci. Zpočátku lehčí, posluhovačskou. Později těžší – v kamenolomu. Páni potřebují kámen na stavby… nesmyslně obrovské stavby, které tady budou do skonání světa.

Čas vás naučí se radovat z maličkostí. Z toho, že jste zdravý, z toho, že máte málo modřin, z toho, že všichni vaši známí přežili dnešní den.
Na útěk vlastně ani nemyslíte. Nikdo neutekl. A kdo to zkusil, tak když ho vrátili, byl na tom opravdu špatně. Nezřídka mu něco chybělo, a nebo mu vypálili vnitřnosti a poslali ho ještě chvilku pracovat, než umře. Špína, prach, smrad a hory kamení tvoří vaši dennodenní náplň žití. Vážíte si chvílí, kdy se před vámi rozprostře širý obzor. Kdy na vás trochu zaprší místo toho úmorného horka či lezavé zimy, když je hluboká noc a vy máte pracovat trochu přesčas.

Přesto všechno… vás naživu drží jenom vaši kolegové, které tu přece nemůžete nechat odedřít veškerou práci a flákat se kdesi v jámě spolu s ostatníma mrtvolama. A také vás drží naživu jakási zlomyslná radost vůči dozorcům, kterým se v podstatě smějete do xichtu tím, že jste přežili další nakládačku a ještě zvládáte jakž takž pracovat. Jsme vlastně pyšní na své modřiny, protože nám ukazují naše úspěchy. Jsme ještě pořád lidé. Oni už ne.

= .Sinthoras. =