Vzájemná výpomoc

Chvíli jen tak přecházel za pultem sem a tam, sem a tam, vždy pět kroků a otočit na špičce pravé boty. Trenčkot, v němž byl oblečen, přitom kolem něj vždy zavlál „A... jsi si tím jistá? Opravdu jistá?“ zeptal se nevěřícně prodavač antikvariátu více než nádherné ženy se smaragdově zelenými křídly a vlasy barvy mědi, které na kráse neubíraly ani zašlé a vcelku obyčejné dlouhé šaty, kdysi snad jasně zelené.

„Myslíš, že bych tě s tím otravovala, Marku? Dávala ti falešnou naději?“ odvětila mu na to ona.

„To netvrdím,“ pronesl rychle. „Jen... Je těžké tomu uvěřit. Ani sem netušil, že něco takového může existovat. A když o tom nemám tušení já, tak je to co říct.“

„Zajímavé, to se mi ještě nepovedlo, překvapit něčím Vetešníka,“ zasmála se.

„A mně se zas moc nestává, že by mi sem chodily něco řešit víly, Myfanwy,“ zazubil se na oplátku. „Máš tušení, kde by to vlastně mělo být, ten náhrdelník?“

„Tam, kam vidoucí nikdy nevkročí.“

„To ti teda pěkně děkuju, takže sem stále tam, kde sem byl,“ ušklíbl se Vetešník na vílu a nalil si panáka absinthu. Druhého pak nalil jí a rovnou jí skleničku i podal. „Ale stejně si toho cením, že ́s mi o tom řekla, Myf.“ Pozvedl panáka k přípitku a na ex ho do sebe obrátil. „Speciální receptura. Dělá ho víla odjinud, jmenuje se stejně jako ty. Ale ta by se ti nelíbila.“

„No ne, odkdy ty si odborník na mé preference?“ podivila se pobaveně víla.

„Věř mi, ta vážně není tvůj typ,“ vyplázl na ni Marek jazyk a zašklebil se.

Myfanwy rovněž vyprázdnila jediným douškem pohárek. „Tak se zatím měj, zase se někdy ukážu,“ usmála se na Vetešníka, krátce se s ním přes pult objala a přidala letmý polibek na tvář.

„Kdykoli, Myf. A pozdravuj Artemise.“

„Spolehni se.“ Ještě mu zamávala a vyšla dveřmi antikvariátu do noci města, které se hemžilo podivnými bytostmi kdo ví odkud, mezi nimiž se objevovali i úplně obyčejní lidé. Nebo alespoň tvorové tak vypadající.

Marek se došel posadit do starožitného ušáku a prozatím neřešil zákazníka, který sem vešel z ulic Brna v pravé poledne a začal se věnovat nápisům na hřbetech starých fasciklů vázaných v kůži i moderních paperbackových knih. Momentálně přemýšlel nad jinými věcmi, než byl obchod. Tam, kam vidoucí nemůžou... Napadá mě jen pár míst, kam nemůžou jen takoví, jako já. A všechno Zóny. Ale v které je ten náhrdelník? Honilo se mu hlavou. A naráz věděl, kde hledat. Zase z křesla vstal, přešel ke knihovně zabírající celou jednu stěnu až ke stropu, rychle vyšplhal po žebříku a sáhl po velké a tlusté knize s hřbetem vyztuženým kovovými pásky. Ještě tam nahoře ji otevřel, chvíli v ní listoval a brzo našel, co hledal. Tu správnou zmínku, která ho posune dál. Knihu vrátil na místo, sklouzl dolů a našel si jinou písemnost, tenký sešit, flekatý od kdo ví čeho. Pár stránek stačilo, aby věděl. Tohle bylo až pozoruhodně snadné, napadlo ho. Teď jen najít někoho, kdo pro to bude moct zajít... „Mohu nějak pomoci?“ obrátil se konečně k zákazníkovi, mladé slečně v černých šatech viktoriánského střihu a s černými rty.

Nepovolaným vstup zakázán, stálo na vybledlé ceduli. Voják s robustním samopalem si povzdechl a opět zalitoval, že spadá zrovna do oné skupiny povolaných. Do této oblasti se totiž nechce nikomu, dokonce ani těm, kteří prchají před zákonem. Jedinou výjimku tvořili takzvaní Vypravěči. Někdy se jim také říkalo Strugačtí, podle autorů Stalkera, nebo Snílci. Nicméně onen voják k nim nepatřil. Velení jej sem poslalo, aby našel a přivedl jednoho pološíleného telepata, který si v nějakém papalášovi přečetl přístupová hesla k místům, kam by se běžný člověk rozhodně neměl dostat. Voják došel až k rezavému ostnatému drátu, natáhl závěr samopalu a s obavami překročil tu neviditelnou hranici mezi tady a tam. Nic zvláštního se nestalo. Jako by vůbec žádný rozdíl neexistoval. Vytáhl vysílačku a ohlásil, že překročil hranici oblasti a pokračuje v postupu. Jakmile na základně potvrdili příjem, rychle vyrazil, chtěl to mít co nejdříve z krku.

U barpultu se na vysoké židli hrbila podivná postava v omšelém kabátě s kápí přes hlavu. Na pravém prsteníčku měla masivním prsten z anglického cínu s velkým citrínem, který kontrastoval s černí kožených rukavic. O židli stála opřená velká krosna a podlouhlý předmět zabalený v cárech látky. Barman před postavu postavil černé pivo a postava vytáhla z kapsy kabátu měšec, načež odpočítala příslušnou sumu v českých korunách. Barman si peníze vzal a odešel zpátky ke kase. Postava si notně přihnula z doneseného půllitru. Vtom se za ní ozval mladý muž v tmavě šedém trenčkotu a ve světlých plátěných kalhotách.

„Smím tě pozvat na panáka něčeho tvrdšího, Vypravěči?“

„Proč myslíš, že jsem Vypravěč?“ ozval se v odpověď zpod kápě nevrlý ženský hlas. „A proč myslíš, že můžeš?“

„Protože poznám, co je kdo zač a protože jsem z Antikvariátu, kde můžeš sehnat cokoli,“ odvětil klidně.

„Pak to vypadá, že židle vedle mě je volná.“

Muž se posadil na vedlejší židli a kabelu, kterou měl přes rameno, si položil na klín. U barmana si poručil whisky s ledem, a když mu ji donesl, rovnou zaplatil. Jinak mlčel.

„Hádám, že ty jen tak po hospodách nechodíš...“ prohodila ta žena v kabátě.

„To věru ne, na to nemám čas. Nicméně kdybych ho měl, asi bychom se teď spolu nebavili, jelikož bych tvé služby nepotřeboval. Potřebuji něco přinést z jisté oblasti, která není příliš oblíbenou turistickou destinací. Neboj se, ta věc je dostatečně malá a lehká, abys ji odtud odnesla. A zkrátka nepřijdeš, v obchodě se určitě najde něco, co tvou námahu patřičně vyváží.“

„A máš na skladě i splněné přání, Vetešníku?“ poznamenala jízlivě.

„Nejsem si úplně jistý, ale možná tam mám nějaký blokovací amulet nebo knihu, která by ti mohla pomoct. Sice nevím, co je to být Vypravěčem, ale zatraceně dobře vím, jak vypadá peklo, a jsem si jistý, že moc velký rozdíl v tom nebude.“

„A jak vypadá peklo?“ zeptala se se zájmem.

„Nic hezkýho, věř mi. Opravdu doufám, že se tam jen tak znova nepodívám. Je to milionkrát horší, než ta nejděsivější noční můra. A to ty moje stojí fakt za to.“

„Nikdy nespíme, žijeme různé životy, na různých místech, v různých časech. Většina z nás se z toho zblázní dřív, než jim je vůbec patnáct. Ale proč ti to vůbec říkám?“

„Protože jsi Vypravěč a protože já už tak na druhé působím. A jako Vetešník jsem to taky zrovna moc nevyhrál. Pracovně neustále končím na dost nepříjemných místech, nikdy nezestárnu a v obchodě se mi neustále prolínají dimenze. Věř mi, není to práce, po jaké bys toužila.“

„Aspoň se vyspíš.“

„To místo, obchod, zesiluje emoce snů. Pokud patříš mezi ty, kterým se zdají zejména noční můry, dost rychle ti z toho hrábne,“ zkřivil rty.

„Co kdybychom nechali těhle nesmyslných keců a přešli rovnou k věci?“

„V kabele mám láhev Černých slz. Probereme to venku.“

„Je mlha. Není dobrý nápad probírat cokoli v mlze.“

„Vím. Kdybych takové věci nevěděl, moc dlouho bych v práci živý nezůstal. Avšak tady to taky probírat nechci.“

„Stejně jsem z té mlhy nervózní... Ale dobrá, dopiju a půjdeme.“

„Fajn.“

Do odchodu z hospody už ani jeden nic neřekl. Když žena dopila, posbírali si oba svoje věci a muž jí šel otevřít. Počkal, než vyšla ven, a vyšel i on, zavírajíc za sebou dveře. Mlha nebyla příliš hustá, dalo se dohlédnout relativně daleko, přesto se ta žena viditelně třásla. Muž se jen rozhlédl okolo a vyrazil po chodníku směrem ke středu vesnice. Jí nezbylo než jej následovat. Po chvíli, kdy jen tiše kráčeli po betonových dlaždicích, vytáhl Vetešník z kabele zaprášenou láhev bez etikety a z temně hnědého skla. Opatrně odstranil keramickou zátku a podal láhev ženě. Ta s vděkem přijala, mírně si z ní lokla, načež ji zase vrátila jemu.

„Albína Valterská, nejčastěji usínám do sovy.“

„Marek Strážný, čtu, poslouchám Tiersena a mám sklony k depresím.“

„Nedostatek času není skutečný důvod, proč jdu pro tu věc já, že?“

„Nejsem Vetešník, pouze zastávám jeho roli. Nevím, jak vypadáš, vidím tě. Vidím před sebou přenádhernou krásnou ženu se sněhobílými vlasy, v zánovním kabátě, s dokonalou pletí, nádhernýma očima...“

„A proto nemůžeš do těch míst? Protože je to na tebe příliš krásné?“ Tvář se jí zkřivila úšklebkem a jízlivost z jejího hlasu přímo čišela.

„To místo nemá žádnou skutečnou podobu. Nevidím tam nic, nedokážu se tam pohybovat. Vidím skutečnost, ale ne realitu. Jen v obchodě dokážu vidět i realitu, nikde jinde... Pro praktický život je to spíš prokletí, než dar,“ povzdechl si.

„Mimochodem, tak krásná opravdu nejsem. Ani uvnitř.“

„Já vidím hloub, než si vůbec dovedeš představit. V antikvariátu mám pohodlné křeslo, aspoň bude tvé tělo v pohodlí,“ usmál se na ni.

„Tak tím nepohrdnu.“

Zase mlčeli. Pomalu došli mlhou až ke kostelu stojícímu v prostředku vesnice, poblíž kterého Marek parkoval. Byla to stařičká Škoda 130 Rapid, „barvy čokoládového pudinku“, jak to vždy popisoval. Odemkl, obešel auto na stranu spolujezdce, otevřel dveře a počkal, než Albína vleze dovnitř. Pak dveře zavřel a sám nastoupil. Nastartoval a pomalu vyrazil vesnicí. Vypadala skoro jako opuštěná, nikde ani živáčka. Ničím nenarušované ticho, jen ve vzduchu se převalovalo průsvitné bílo. Zanedlouho z vesnice vyjeli a zamířili směrem na Brno, v němž se antikvariát, kde Marek pracoval, nacházel. Vzduch je naráz zjasněl, na okolních stromech bylo vidět, že fouká vítr.

Voják postupoval mírným poklusem po sotva znatelné pěšině, o které doufal, že se po ní vydal i ten hledaný cvok. V rukou neustále svíral svůj samopal a na zádech mu poskakoval vojenský batoh. Když se jasný den začal pozvolna měnit v bílou tmu, šťavnatě zaklel. Poslední, co mu tady chybělo, byl 'ten bílej mokrej hnus'. Jako by to nestačilo za jasného dne. Vytáhl proto z pouzdra termovizi a připnul ji ke své helmě, aby se tím nemusel zabývat, až nebude vidět nic. Nad ním se ozvaly skřeky. Okamžitě namířil samopal vzhůru, ale byli to jen ptáci. Jen malé hejno obyčejných ptáků. Vynadal sám sobě, že se nechal příliš oblbnout řečmi, které o tomto místě kolují. Nicméně jeho představivost už se rozběhla na plné obrátky a on začínal pociťovat čím dál větší strach. Viděl v mlze stíny, které vzápětí zmizely. Chvílemi se mu zdálo, že něco slyší, ale když se zaposlouchal, nic. Jen hrobové ticho.

Mlha už docela zhoustla, tak nasadil před oči okuláry termovize a spustil ji. Svět najednou získal jiné, nepřirozené barvy. Většinou to byly odstíny modré až zelené, jen zřídka byla vidět malá trocha oranžové. Opět si povzdechl. Nikdy termovizi nepřišel na chuť. Jelikož ani s ní nic neobvyklého neviděl, zase přidal do kroku a rozhlížel se okolo sebe, jestli neuvidí tepelnou stopu hledaného, avšak nikde nic.

Najednou se v termovizi žlutě zablesklo. Zařval „Kurva!“ na celé kolo a začal se zběsile točit dokola, hlaveň samopalu namířenou před sebe. Nikde nic. Teď už byl pořádně vystrašený. Necvičili ho pro boj s neurčitým nepřítelem, který se objevuje a mizí podle libosti, cvičili ho pro boj s jasně daným protivníkem, kdy alespoň přibližně věděl, proti komu stojí. Napadlo ho, že si s ním možná jen hraje jeho mozek, ale jen tak pro nic za nic sem vstup nezakázali, ne? Jestli se odtud dostane, už ho sem nikdy nepřinutí jít, žádným způsobem, to se raději nechá zavřít.

„Nestřílej!“ zavolal na něj kdosi.

Prudce se otočil po hlase a na termovizi jasně viděl malou postavu, teplotou odpovídala člověku. Rychle se k němu blížila a podle velikosti ji tipoval na dítě.

„Nestřílej!“ ozvalo se znova.

Voják na chvíli sundal termovizi a najednou viděl jen bílo. Z ničeho nic se proti němu začala zhmotňovat tmavá postava, až se z ní nakonec vyklubala umolousaná holka s holí a malou tornou přes rameno, ve které měla patrně jídlo a pití. Zastavila se asi metr od něj, tak daleko ji ještě viděl celkem zřetelně.

„Můžeme si navzájem pomoct, jsem Vypravěč,“ řekla ta holka a zároveň zvedla ruce, aby ukázala, že v nich nemá zbraň. Na rameno jí usedla sova.

„Nebyl bych tady, kdybych nemusel. Poslali mě najít a přivést někoho, kdo se sem přišel ukrýt. Není to Vypravěč.“

„Já se tu zase nerada pohybuji sama, když je tu ještě někdo jiný. Mívá to neblahé důsledky. Když mě pak doprovodíte na jedno místo, pomůžu vám najít toho telepata.“

„Neřekl sem, že je to telepat,“ poznamenal voják zaraženě, ale raději to nechal být, nebyl si jistý, jestli to nepatří k nějaké schopnosti Vypravěčů. „Ale myslím, že se dohodneme.“

„To je skvělé.“

„Tak fajn, kudy?“

„Je nutné, abyste naprosto uvěřil tomu, co budu říkat, jinak to nebude fungovat.“

„Jak to myslíš?“

„Žádná mlha tu není, je vidět daleko do dálky, až k lesu na kopci.“

„Co?“

„Žádná mlha tu není, je vidět daleko do dálky, až k lesu na kopci.“

Voják pevně zavřel oči a znova, potřetí, si vyslechl onu větu. Když oči opět otevřel, žádná mlha tam nebyla a před ním byl v dálce vidět kopec porostlý stromy. Podíval se na svou novou souputnici a zkoumavě si ji prohlížel. Při tom se z dívčina ramene vznesla sova, která až do teď nehybně seděla, a rozletěla se pryč. Dívka se podívala na vojáka a pak vykročila směrem, kterým odletěla sova. Současně prohlásila, že je všude vysoká tráva a občas nějaký strom, jinak nikde nic.

Marek seděl ve stejném starožitném ušáku, jako jeho návštěvnice, jen s tím rozdílem, že ten jeho stál po pravé straně kulatého stolku postaveného u zdi, kdežto ten její stál po levé straně. Na stolku stála stolní lampa se stínítkem. Hleděl na Albínu, jak tam leží, úplně bez života, takřka bez pohybu, jen hrudník se jí mírně zvedal, jak dýchala. Tělo bez duše. Protože její duše teď daleko odtud poletovala v těle sovy. Když uplynulo asi čtvrt hodiny, zvedl se a přešel k stařičkému gramofonu se zlatou troubou, natáhl ho a opatrně sklopil rameno s jehlou na vinylovou desku. Obchod náhle zaplavila tichá melodie a zpěv. Měl Tiersenovu hudbu opravdu rád. A písnička Monochrome krásně podtrhovala atmosféru. Vydal se do tajemných zákoutí obchodu hledat splněné přání. To by nebylo, aby pro ni nějaké nenašel...

Stálo ji to obrovské množství energie, držet tu iluzi. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby jeho představa o tomto místě nebyla tak hluboce zakořeněná. Takhle se jí migréna vrací rychleji, než obvykle. Pohlédla na sovu, která nad nimi neustále poletovala. Bez ní by byla ztracena. Ve skutečnosti totiž není Vypravěč, jak tvrdila tomu vojákovi. Vypravěč je ta sova, ona jen udržuje iluzi, kterou jí Vypravěč předkládá.

Vůbec nechápal, co se to děje. Nechápal, kam zmizela mlha. Nechápal, že ta krajina vypadá jinak, než by měla. Nicméně vzhledem k přítomnosti Vypravěče tyto otázky moc neřešil. Bylo by to zbytečné. A nejspíš i kontraproduktivní. Znovu si nadhodil zbraň a pokračoval za tou holkou, která neúnavně šlapala dál a dál do nitra téhle podivné oblasti. Nebyl z toho zrovna kdovíjak odvázaný, nicméně jeho výcvik mu zabraňoval se na úkol vykašlat nebo nějak otevřeně projevovat svou nelibost. Výcvik a to, co by ho od velení v takovém případě čekalo.

Už na tu mladičkou Iluzionistku jednou narazila. Tehdy však nebyla sovou, probudila se uvnitř muže. Dost ji to rozhodilo, nevěděla, jak s takovým tělem pořádně zacházet. Nebylo totiž zrovna běžné, že se Vypravěč budil v těle jiného pohlaví, než byl on sám. Ta Iluzionistka jí tehdy pomohla, že ji předložila realitu, kdy bylo to tělo ženské. Samozřejmě, že se ženským nestalo, jen jí pomohla věřit, že tělo má všechny náležité vlastnosti něžného pohlaví. Dokud tomu věřila, bylo jedno, jaká je skutečnost. Tady a teď byl však problém jiný. Potřebovala se dostat hluboko do téhle oblasti, k čemuž je lepší mít s sebou Iluzionistu. Přeci jen, Vypravěčova mysl je nekonečný zdroj představ a bez jejich patřičného usměrnění by na tomto místě nemusela moc dlouho vydržet. Fungovalo to následovně – Vypravěč stvořil realitu, příběh, prostředí, pak to vše předložil Iluzionistovi a ten to pak předložil všem s dostatečnou věrohodností, aby tomu uvěřili a přijali to za skutečnost. Nicméně tentokrát to bylo náročnější, ten voják myslel příliš vojensky a Iluzionistku stálo dost síly udržet iluzi dostatečně věrohodnou. Snad už se konečně blíží k tomu hledanému telepatovi...

Stále se nehýbala. Stále byla pryč. Zajímalo ho, co se asi děje s majitelem toho těla na druhém konci. Chvíli se té myšlence věnoval, ale zase ji brzo odsunul do pozadí a pokračoval v hledání. Už našel pár věcí, které vypadaly slibně, nicméně pořád se nemohl zbavit dojmu, že ještě nenašel to pravé. Opět se ponořil do hledání v podzemních skladech obchodu. Ona mu to přinese a on prostě nesnesl pomyšlení, že by se jí za to neodvděčil patřičnou měrou. Přece nemůže být tak těžké najít jedno jediné splněné přání? Byl odhodlaný třeba splašit někde zlatou rybku, když už nic.

„Co hledáš?“

Skoro vyletěl z kůže, když se za ním ozval unisono mužský a ženský hlas. „Přání. Potřeboval jsem služby Vypravěče a ten zas touží po splnění přání. Víte přece, jaký jsem.“

„Víme,“ zaznělo opět unisono.

„Netušíte náhodou, co vlastně hledám?“ zeptal se jich, aniž se otočil od regálů s věcmi.

Kluk i děvče se na sebe naráz podívali, ale jen pokrčili rameny.

„Škoda. Můžu pro vás něco udělat? Určitě jste se tu neobjevili jen tak.“

„Myslíme, že víš, proč jsme přišli. Nám samotným však skutečný důvod uniká, byl to jen pocit, co nás sem přivedlo.“

Poprvé se na ně podíval. Pozorně si je prohlížel a hledal jakoukoli změnu proti tomu, co viděl minule. Najednou věděl kam jít, po čem sáhnout. Nevěděl, co to je, měl jen jistotu, že jim dá to, co je sem přitáhlo. „Pojďte za mnou,“ prohlásil jen, načež vykročil do spleti podzemních chodeb a schodišť, která propojovala jednotlivá skladiště. Bez protestů a dotazů za ním vykročili, ačkoli on by měl správně poslouchat je, to oni byli na pozici nejmocnějších bytostí.

Albína se soustředila a znovu našla telepata. Už nebyl daleko, vlastně ne dál, než deset minut svižné chůze. Spojila se s Iluzionistkou, navedla ji jeho směrem a sama se rozletěla jinam, pro věc, kvůli které je vlastně tady. Pravda, moc ji netěšilo, že tam letí bez doprovodu Iluzionisty, nicméně pro co nejkratší dobu strávenou tady a kvůli tomu telepatovi to bylo nevyhnutné. Kdyby toho bylo toto tělo schopné, povzdechla by si.

Jako v transu došel k jedné z polic a sáhl po něčem, co na ní leželo. Byl to velký plyšový medvěd. Podal ho těm dvěma bohům, jako by snad nebyli jedny z nejděsivějších bytostí, na jaké lze narazit. Chlapec i děvče se k medvědovi přitulili.

„Možná ti s tvým hledáním budeme moct pomoct. Uvidíme.“

„Děkuji.“

„Také děkujeme. Konečně máme to, co nám chybělo. Konečně víme, co to bylo.“

Stejně náhle, jako se objevili, tak i zmizeli. Prostě tam najednou už nebyli. Sklonil hlavu. Opustil sklad a vrátil se zase nahoru do obchodu, k Albíně, zkontrolovat, jestli je v pořádku. Byla. A i nadále zůstávala nepřítomna. Posadil se na vedlejší křeslo, opřel se a chvíli ji jen tak pozoroval. Přemýšlel, jak asi vypadá. Ne jak vypadá ve skutečnosti, ale jak vypadá pro všechny ostatní. Nebylo mu jasné proč, ale ji viděl výlučně skutečně i tady. Odvrátil pohled a zavřel oči. Asi by se měl zase vrátit k hledání.

Konečně už to viděla. To, kvůli čemu je tady. Zašlý náhrdelník s řadou drahokamů, jehož kov už byl oxidací a vlivem prostředí dosti skvrnitý. Ležel na větvi nějakého stromu. Párkrát zamávala křídly, zamířila dolů a v letu jej sebrala. Pro tělo to byl naprosto přirozený manévr, vždyť sova takto chytá svou kořist. Jí to přišlo trochu zvláštní, že tělo vědělo, co a jak, kdežto ona ne. Na to si však zvykla už dávno, je to jedna z věcí, za kterou jsou Vypravěči vděční. Asi by totiž nedopadlo moc dobře, kdyby se probudili v jiném těle a neuměli ho používat. S náhrdelníkem ve spárech letěla zpět k Iluzionistce.

Když oči znovu otevřel, stáli tam zase. Šestiletá dvojčata, chlapec a děvče, držíc plyšového medvěda a každý něco v drobné pěsti. V klidu se zvedl z křesla a naznačil úklonu. Věděl, co se sluší vůči význačným hostům, i když jsou to třeba bohové zkázy, utrpení a jiných obdobných věcí. Dvojčata k němu natáhla ruce, ve kterých cosi svírala, a rozevřela dlaně. Ležely jim na nich dvě poloviny jakéhosi žlutého drahokamu.

„Dvě poloviny šestibokého citrínu z isteránské dimenze.“

Dvojčata přikývla. „Ano. Předpokládáme, že víš, jak to použít?“

Přikývl.

„Respektujeme pravidla tohoto obchodu. Přesvědčil jsi nás, že je opravdu ctíš a že jsi nestranný. Můžeš si být jistý, že na jeho území se budeme chovat neutrálně a pokud by někdo nerespektoval místní pravidla, postavíme se na tvou stranu.“

Poklonil se. „Toho si neskonale cením. Je mi skutečně poctou, dostat od vás takovýto slib.“ Zase se narovnal. „Bylo mi ctí s vámi obchodovat. Kdybyste opět něco potřebovali, neváhejte se na mě obrátit.“

Přikývli. Položili mu obě poloviny drahokamu do dlaně a zmizeli.

Zamyslel se. Nad antikvariátem teď drželi ochranou ruku jedni z nejděsivějších bohů vůbec. Zajímavé. Bylo mu ale celkem jedno, co je zákazník zač. Hlavně, že se tu choval slušně, nic tu neničil a nedělal si z prodejní plochy soukromé bojiště. Pohlédl na citrín, pak ho odložil na stolek, sedl do křesla a usnul. Už spánek potřeboval, nespal dva dny v kuse. A kdyby se mezitím vrátila, věděl, že ho nebude budit a počká.

Ten telepat byl trochu problém. Všiml si jich až příliš brzo a stihl zaútočit první. Situaci to poněkud zkomplikovalo, avšak nijak zásadně. Voják vystřelil párkrát jeho směrem, čímž rozhodil jeho koncentraci. Toho využila Iluzionistka a oblbla ho stejně jako vojáka samotného s tou krajinou. Nato poklusem vyrazili na zpáteční cestu. Sova stále nikde. Všiml si toho už předtím, že zmizela. Zajímalo ho, kam asi. Nepřišlo mu to ale nijak zvlášť důležité, tak to zase pustil z hlavy a s nachystanou zbraní sledoval telepata i tu holku, jak běží před ním. Snad už odtud konečně vypadnou.

Nějak se jim povedlo ho tady najít. Nechápal, jak se jim to mohlo povést, navíc tak rychle. To teď ovšem bylo vedlejší, důležité bylo nenechat se dostat. Jakmile byli v účinném dosahu, soustředil na ně veškerou svou mentální sílu a zaútočil. Ten chlap se zbraní ho však rozhodil několika výstřely, kterými ho takřka trefil. Než se stihl znovu soustředit, svět i mlha byly pryč. Namísto toho stál na slepém konci nějaké chodby.

Co se to děje?! Zkusil se dotknout zdi a skutečně se jí i dotkl. Takže to nebyla jen nějaká iluze generovaná některým z těch armádních přístrojů. Že by tedy byla iluze to předtím? Nechal tyto úvahy na později a vyrazil chodbou. Nic moc jiného mu ani nezbývalo.

Už je konečně i viděla. Byli tři. Cítila, že Iluzionistce se daří udržovat dvě nezávislé iluze, což byl docela výkon. Trochu jí to usnadňoval fakt, že voják se přestal zabývat reálností toho, co viděl, a myslel jen na to, jak odtud vypadne. A ani telepat se nějak zvlášť iluzi nevzpíral. S tichostí, jak to umí jen sovy, srovnala dráhu letu s jejich směrem poklusu a dala vědět Iluzionistce, že je zpátky. Předletěla je a držela se v čele té různorodé skupinky. Když teď iluzi udržovala zase Iluzionistka, polevila částečně soustředění a zapřemýšlela, jestli pro ni bude mít to přání. Nebyla si vůbec jistá. Povaha toho obchodu to nevylučovala, nicméně splněné přání je značně nedostatkové zboží.

Právě opustili onu podivnou oblast. Voják kývl na holku, že už mu může přestat manipulovat s obrazem, a zavolal velení, aby mu poslali transport pro telepata. Ten teď stál nehnutě, těžko říct, co ta holka promítala jemu. Ani ne za půl hodiny přijel obrněný transportér se speciálně vycvičenou eskortou, která je proti telepatovým útokům imunní. Naložili telepata i vojáka a odjeli. Iluzionistka zůstala sama se sovou – Vypravěčkou.

„Nebyl původní plán, že na to místo půjdeme všichni? A to i potom, co se k nám přidal ten voják?“

Plány se občas musí měnit za pochodu. Dospěla jsem k přesvědčení, že bude nejlepší, když pro tu věc doletím sama. Nevím, co to je, a nechtěla jsem riskovat, že by to snad ten telepat mohl třeba nějak použít. A toho vojáka budou vyslýchat, takže je lepší, když o ničem neví.

„Když myslíš... A uspěla jsi tedy? Nemusíme se tam vrátit?“

Nemusíme, mám to. Doufám, že tě ta migréna brzo přejde.

„To se mi ulevilo. Asi bych měla tu věc ohlídat, než si ji přijdeš vyzvednout ty sama?“

To by asi bylo nejlepší. A děkuju za pomoc.

„Není zač. Třeba se zase potkáme.“

To ukáže až čas. A teď už bych snad raději zase usla a vrátila se zpátky. Hodně štěstí.

„Tobě taky. Ahoj.“

Po tomto rozloučení jí sova upustila k nohám jakýsi předmět a odletěla. Sehnula se pro něj a zvedla starý náhrdelník. Tak pro tohle tam šli? No, nic velkého ani nečekala, jinak by se tam v sově asi nevydala. Dál se tím nezabývala a schovala náhrdelník do brašny. Netoužila po ničem jiném, než se nadopovat ibalginem a rozvalit se na postel. Matka už asi stejně bude vyšilovat.

Pomalu otevřela oči. Nejdřív se snažila zorientovat, vzpomenout si, kde přesně to vlastně usnula. Lehká dezorientace z návratu rychle odezněla a ona se rozhlédla po obchodě. Na vedlejším křesle seděl Marek a vypadal, že spí. Trochu mu záviděla. Najednou se vzbudil. V pohledu se mu zračila úzkost a rukama křečovitě sevřel opěradla ušáku.

„Hej! Uklidni se, už jsi vzhůru.“

„Co? Jo, aha. No, vítej zpátky ve svém těle. Nestalo se ti během výletu nic?“

„Ne, jsem v pohodě. Tu věc mám, ale budem si pro ni muset dojet, neměla jsem už na to, táhnout se s tím až sem do Brna.“

„V pořádku, nic se neděje. Dáš si něco, než budeme pokračovat v obchodních záležitostech?“

„Něco ostřejšího, jestli můžu poprosit.“

Postavil se a kývl na ni, aby šla za ním. Zavedl ji do malé kuchyňky, kde jí nalil panáka. Albína ho do sebe kopla na ex. Vytáhl z kapsy obě poloviny drahokamu, které ještě stihl vzít ze stolku.

„Potom ti vysvětlím, jak to použít. Nevěřila bys, jak jsem k tomu přišel.“

„Budeš mi to muset říct, takové těžko uvěřitelné historie se mi hodí do zásoby vždycky.“

„Tak to se tu občas stav, tady o ně není nouze.“

„Pojedem? Už to chci mít konečně z krku. I když musím uznat, že tu máš příjemně.“

„Proč ne,“ pokrčil rameny. „Běž zatím napřed, já to tu jen zkontroluji, zamknu a sejdeme se u auta.“

Kývla na znamení souhlasu a odešla. Opět poloviny drahokamu schoval zpátky do kapsy, zavřel a uklidil láhev pravého absinthu a taky odešel. Jen ještě nakoukl do zadní části obchodu, zajistil dveře do podzemí a vyšel ven z obchodu na ulici.

Otočil se, zamkl oba zámky a odešel k autu, kde na něj čekala ona. Před nimi byla ještě dlouhá cesta.

Samozřejmě, že na ni řvala. Nijak zvlášť ji to ale nerozhodilo, čekala to. Vždycky na ni řve. Vždycky si najde důvod. Jednu výhodu to však přeci jen mělo – mohla si na ní potrénovat své schopnosti. Čert vem migrénu! Vnutila jí iluzi tak silou, že to s matkou otřáslo takřka fyzicky. Konečně zmlkla. Naplněná zlobou vyrazila Iluzionistka ke svému pokoji. Když za sebou práskla dveřmi a zamkla je, propustila matku z iluze a sedla si na postel. Ukryla obličej do dlaní a mezi prsty jí stékaly slzy.

„Zaposlouchala“ se do éteru. Nic zajímavého slyšet nebylo, jen měla pocit, že na samém okraji vnímání zaslechla odraz mysli té Vypravěčky. Vlastně si tím byla brzo naprosto jistá. A pak tam byla ještě jedna neobvyklá mysl, která se přibližovala spolu s tou Vypravěčky. Tu však nepoznala. Nepodobala se ničemu, s čím se zatím setkala. Ale podivně ji fascinovala.

Cesta nebyla ničím výjimečná, krom toho, že oba v podstatě mlčeli a ani nehrálo autorádio, což bylo u Marka nebylo zrovna obvyklé. Zaparkoval na jedno z mála volných míst, vypnul motor, vystoupil a šel otevřít Albíně, potom auto ještě zamkl. Tentokrát na ni upřel tázavý pohled, protože nevěděl, kde Iluzionistka bydlí. Neodpověděla mu a rovnou vyrazila k jednomu z paneláků. Následoval ji. Když však chtěla zazvonit na patřičný domovní zvonek, zadržel její ruku dřív, než to stihla udělat. Vytáhl z kapsy jakýsi nástroj a s jeho pomocí vchodové dveře otevřel. Podržel jí dveře a společně začali stoupat po schodišti nahoru. Když se ho cestou zeptala, proč ji nenechal zazvonit, řekl něco ve smyslu, že měl takový pocit, který mu radil zvonit až u bytu. Akorát pokrčila rameny.

Někdo zazvonil. Vrtalo jí hlavou, kdo to může být. Sousedi ne, ti na ně nezvoní, nanejvýš buší. Jenže kdo potom, když nikdo nezvonil od domovních dveří? Ještě podrážděná dceřiným výletem, na který se vydala bez toho, že by cokoli řekla, došla ke dveřím. Podívala se do kukátka a spatřila dvě osoby v kabátech.

„Kdo jste?“ zeptala se s umě hraným klidem.

„Přišli jsme něco dořešit s vaší dcerou. Je nám ještě něco málo dlužna a rádi bychom to již dorovnali.“ Seriózní vystupování a způsob mluvy toho mladého muže na ni zapůsobili.

„Terezo!“ vřískla na svoji dceru, která byla stále zavřená v pokoji. Ta jen velmi neochotně vstala z postele a vyšla z pokoje. Teprve nyní si uvědomila přítomnost těch dvou, kterých si všimla už předtím. Když byla v polovině chodby, matka otevřela dveře.

Hraj s náma. Ví, co dělá, poslala Albína Tereze v duchu zprávu.

Iluzionistka nepatrně kývla hlavou, že rozumí, a zatvářila se při pohledu na ty dva návštěvníky překvapeně a trochu poděšeně. Přesně tolik, aby si toho její matka všimla, ale ne tolik, aby poznala, že to jen předstírá. Splnilo to svůj účel, matka se ušklíbla při představě, že jí bude moct vmést do tváře její blbost.

„Omlouváme se za naši nenadálou návštěvu, leč již nás kontaktoval zákazník, který má zájem o kompletní sadu. Proto jsme přišli rovnou za vámi, abychom onen poslední exemplář vyzvedli a rovnou připravili na předání klientovi. Byla byste teď prosím tak laskavá a donesla nám ho?“

Tereza nervózně potřásla hlavou na souhlas a odběhla do pokoje pro náhrdelník. V okamžiku byla zpátky u dveří a podávala jim cosi zabalené v jednom z jejích starých triček – náhrdelník, který u sebe schovala pro tu Vypravěčku.

„Děkujeme. Bylo nám ctí s vámi provést tento obchod. A omlouváme se, pokud ve vás naše návštěva vzbudila strach, opravdu za tím nejsou žádné zlé úmysly.“

„Můžu se ještě zeptat, co za to má dcera dostala?“ vložila se do toho matka. Zaujala ji vidina toho, že by mohla ná své dceři něco zajímavého získat. Třeba peníze.

„Jednalo se o protislužbu. Vzájemně jsme si vypomohli. Nicméně, neurazte se, do toho, co bylo předmětem zmiňovaných protislužeb, vám nic není. Teď, když dovolíte, půjdeme. Ještě nás čeká schůzka s kupcem. Ruku líbám,“ rozloučil se Marek a otočil se zpět ke schodišti. Albína se rovněž rozloučila a společně se vydali po schodech dolů.

Dík za spolupráci. Možná zase někdy.

Je dobrý herec. Docela mě zajímá, jak to matka stráví, až budete pryč.

No jo. Sice ho neznám moc dlouho, ale vystupovat umí, v tom se s profesí Vetešníka neminul.

Tak možná příště, ahoj.

„Vzkazuje něco?“ zeptal se jí, když už byly skoro v přízemí.

„Že jsi dobrý herec,“ ušklíbla se.

„Mám v tom celoživotní praxi, záviselo na tom mé společenské přežití,“ ušklíbl se taky.

„Teď pojedem zase do obchodu?“

Přikývl. „Už tak budu muset vysvětlovat zákazníkům, proč je celý den zavřeno.“

„Kdyby měli blbé řeči, řekni. Probudím se do tygra lidožrouta a nadělám z nich předložky.“

„Proč?“

„Jsi sympatický mladý muž, který musel vyřizovat obchodní záležitosti,“ zadeklamovala.

„Tohle bylo spíš osobní. To ti vysvětlím až potom.“ Nastoupil do auta a nastartoval. Když vyjeli ze sídliště, zeptal se: „Povíš mi nějaký příběh?“

Souhlasila a po krátké odmlce, kdy si rozmýšlela, co to bude za příběh, začala vypravovat. Věděl, že to, co vypráví, je ryzí pravda.

„Co to bylo za protislužbu?!“

„To ti nesmím říct. Zjistili by to a přišli znova. A tentokrát by asi nebyli tak slušní.“

„Ale ty mi to stejně řekneš! Nebo...“

„NE,“ pronesla s takovou mentální silou, že se skoro lekla sama sebe.

„Ne?“ zeptala se jí zaraženě její matka.

„Ne.“

Odešla do pokoje, hodila sebou na postel a přemýšlela, jaké by to bylo odejít do jiného světa. Ne se zabít, ale odejít do jiného světa, jak se to může třeba stát ve Vetešníkově antikvariátu, kde se hranice mezi světy prolínají a stírají. Určitě by tam na ni její matka hystericky neřvala kvůli každé prkotině. Alespoň otec teď nebyl doma. Při pomyšlení na něj se zachvěla a odběhla zamknout dveře do pokoje.

Opět stáli v obchodě a ani tentokrát neotočil ceduli na dveřích tak, aby ukazovala „otevřeno“. Přešli společně ke křeslům, z nichž teprve před několika málo hodinami vstali, aby dojeli pro náhrdelník. Albína mu podala do trička zabalený šperk a Marek ho takřka s posvátnou úctou převzal do dlaní. Opatrně rozbalil záhyby látky a odhalil tak pohled na náhrdelník, jehož největší doba slávy už asi byla dávno ta tam. Tedy, pro oči ostatních. Pro něj byl stále krásný. A taky pro něj vypadal jinak, než pro ostatní. Viděl pružný kovový pásek, v němž byl vsazen velký oválný růženín a pod ním byl přes několik ok řetízku připojen o něco větší safír vsazený v ozdobné kovové objímce. Věděl, že tohle je ono. Odložil ho na stolek, přičemž byl stále ještě na tričku Iluzionistky. Vytáhl zase z kapsy dvě poloviny vzácného drahokamu a podal je Albíně.

„Nejdřív ti vysvětlím, jak to funguje. Musíš soustředit na nějaké svoje přání. Celou svou bytostí. Když pak spojíš obě poloviny, splní se. Ale varuju tě, musíš být soustředěná dokonale, jinak se může stát, že se ti splní něco jiného, než chceš. A druhý pokus se nekoná. Jakmile to jednou použiješ, drahokam ztratí svou moc a stane se v tomhle ohledu bezcenným.“

„Děkuju. Opravdu děkuju. Nečekala jsem, že se někdy něčeho takového dočkám...“ V jejím hlase byla slyšet obrovská vděčnost, která se promítala i do pohledu.

„Přijdeš mi ještě někdy povykládat nějaký příběh?“

„Proč ne... Za tohle,“ podívala se na dvě poloviny citrínu ve své nastavené dlani, „to stojí. Řekneš mi teď, cos myslel tím, že ten náhrdelník není tak docela obchodní záležitost?“

„Umožní mi vidět realitu. Je zase takové moje splněné přání. Například tebe nevidím reálně ani tady. To se mi ještě nikdy nestalo.“

„Opravdu?“ podivila se a nebyla si jistá tím, jestli za tím výrokem není ještě něco.

Přikývl.

„Vyzkoušíš ho hned?“

Neodpověděl. Místo toho se zahleděl na náhrdelník. Nakonec ho vzal do rukou a upnul si ho kolem krku. Seděl dokonale. To se ovšem u magického předmětu dalo čekat. Zavřel oči, soustředil se a oči zase otevřel. Před ním stála mladá žena v dotrhaných riflích, špinavé, tmavě šedé mikině, omšelém černém kabátě s kapsami z vnitřní i vnější strany, na nohách neutažené zablácené vojenské kanady, na rukách černé kožené rukavice. Její bílé vlasy byly zcuchané, nemyté, sem tam pramínek kaštanově hnědého melíru. Na tváři měla několik jizev. Pohled jejich zelenkavých očí byl tvrdý, se stopou zvědavosti, co vlastně teď Marek vidí, jestli stále skutečnost, nebo konečně realitu.

„Tak co vidíš?“ zeptala se nakonec.

„Pořád jsi krásná, Albíno Valterská. Sice teď vidím tvůj vnějšek, ale pořád mi přijdeš krásná.“

„Buď máš tak hrozný vkus, a nebo bys mi to řekl i v případě, že bych byla to nejodpornější, co si kdy viděl,“ ušklíbla se pobaveně.

„Nejspíš obojí,“ zasmál se. „A co ty, otestuješ své přání rovnou, nebo až později, v soukromí?“

„Asi později. A konečně bys už měl zase otevřít obchod, aby zákazníci neremcali.“

Posadila se na kus starého molitanu, zády se opřela o plesnivou zeď opuštěného krytu CO a zadívala se na obě poloviny magického kamene. Takže jedno splněné přání. Má jen jeden pokus, takže by si měla dát záležet na tom, co si skutečně přeje. Díky Markovi si uvědomila, že skutečné ne vždy znamená to samé, co reálné, a sama moc dobře věděla, jak snadno se může člověk obelhat.

Konečně si ujasnila, co si vlastně přeje. Co nejvíc se na to soustředila a přiložila k sobě obě poloviny citrínu. Ten se najednou spojil a její přání se splnilo.

= d3stiny =