O Austinův zlatý brk - vyhodnocení abarinské literární soutěže leden 2015

I. místo
Autorka: d3stiny
Dílko: Vzájemná výpomoc
Body: 5,5 hlasů

II. místo
Autor: Reflame
Dílko: Štvanice v divočině – první díl
Body: 4 hlasy

III. místo
Autor: michza
Dílko: Vánoční
Body: 2 hlasy
a
Autor: Reflame
Dílko: Pohřební rituál bojovnického národa
Body: 2 hlasy

IV. místo
Autor: Reflame
Dílko: Stříbrný hrad

„A co, co si přála?“
„Ví to někdo?“

„Určitě to někdo ví a my ho najdeme a on nám to poví…!“

„Ne, najdeme ji, a když řekneme Dobrý den a Prosím tak nám to poví ona, že jo, teto D3s, že??“

„Vážně nám to řekne, teto D3s?“
„Pomůžeš nám ji najít, že?“

Dva pisklavé dětské hlásky se vzájemně překřikovaly. Se zápalem a vášní, které mají jen děti. Dva vrabčáci třepotající se kolem mladé dívky, která je s úsměvem pozorovala. Měla ráda ty chvíle s nimi. Byli to dva andílci, pro které žila. A oni nade vše milovali ji, svou tetičku.

Tetu D3stiny.

„I vy dva čerti neposední, to přeci nikdo neví. Jen ona a bohové.“
Usmála se.
Její příběhy ze světů víl a vojáků, ze světů, kde vládli rozliční vládci nebes, příběhy plné napětí a tajemna, to byl ten správný bič na ty dva neposedy. Bič, který je dokázal krotit alespoň na malou chvíli. Vzácnou chvíli kdy mlčky seděli, pusy umazané od malin a borůvek, a naslouchali jejímu sametovému hlasu.

Padl na ně stín černější než sama noc.
Stín drobné postavy v sutaně.
Mladou bardku zamrazilo a prudce sebou trhla k nezvanému hostu, který se tu z čista jasna objevil. Drobná ruka se štíhlými prsty přitom zabloudila k pasu.

„Velice se omlouvám, drazí moji.“ zapředl medově ženský hlas.
„Nechtěla jsem Vás polekat.“ Arenika se usmála a sundala si kápi z hlavy. Sluneční paprsky zatančily na jejích havraních vlasech.

„Nepolekala…“ odvětila D3s neutrálně.

Mladá knihovnice se zdvořile usmála.
Byla zvyklá, že posel Velké knihovny sem tam lidi svým nezvyklým příchodem překvapí. Její oči spočinuly na dvou capartech, kteří na ni zírali s pusou dokořán. Usmály se.

„Mistr Austin Vám posílá srdečné pozdravení…“ začala Arenika malinko formálně. Nechtěla víc zdržovat ani bardku ani její obecenstvo.
„… a velké díky za Váš přínos pro Velkou knihovnu. Vaše tvorba je pro nás velmi cenná a proto nám dovolte a přijměte tento skromný dar.“ K nemalému údivu všech se před D3stiny objevily krásné večerní šaty v barvě noční letní oblohy zdobené drobnými kamínky, které na sluníčku zářily jak opravdové hvězdy.
„Jistě se Vám budou hodit na dnešní společenskou událost, kterou má na svědomí zdejší pán…“
A krom šatů tu ležela i malá skříňka z mahagonového dřeva s vyrytým symbolem Velké knihovny.

Mladá bardka byla zaskočená.
Nedokázala od šatů odtrhnout oči. Byly nádherné.
A navíc tu byla i legendární skříňka se zlatým husím brkem! To bylo něco, o čem každý mistr jejího řemesla touží.

To to ….

„Kam zmizela ta paní, teto D3s?“
Pisklavý hlásek ji vtáhl zpět do reality. Vzhlédla k mladé ženě, aby alespoň něco řekla. Nikdo tu však nebyl. Jen teplý závan vzduchu jí pohladil tvář. Voněl po inkoustu, prastarých pergamenech a okvětních lístcích růží.

„Jůůů, teto D3s, to sou krásný šaty.“
„Půjdeš k panu baronovi?“
„Dnes večer, na tu slavnost?“

„Jee, ty půjdeš na slávnoooost…“

„Páni!“
„A určitě se tam potká s panem baronem a ten z ní bude paf, protože bude mít tady ty krásný šaty a přijede tam na jednorožci a…“

„Ne ne ne!“
„Pan baron přijede na jednorožci a bude mít meč z blesků a tetu zachrání…“

„A před čím ji zachrání?“
„Tobě něco bude, teto D3s??“

Usmála se.
Byli to andílci.

= Melker =

Zimní spánek asi padl na čtenáře a pro to jich hlasovalo tak málo. I tak tady ale máme vítěze lednového kola nového roku a tou je d3stiny, které gratulujeme!

= Redakce NAMRO =