středa 30. dubna 2014

O Austinův zlatý brk - vyhodnocení abarinské literární soutěže březen 2014

I. Místo
Autor: Šílený Jiseragos
Dílko: Rudý a modrý
Body: všechny

Ledová kra.
Tak se říkalo pustině ukryté v náručí skalních štítů hluboko v severním kraji. Nikdo tam nechodil. Ani divoká zvířata. Sem tam tudy prošlo pár odvážlivců z barbarských kmenů. A to ještě jen po okraji. I trpaslíci ji pozorovali z dálky, z ochozů svých skrytých bran do podzemí říše.

Uprostřed stála věž.
Šedý kámen pokrývala tlustá vrstva modravého ledu, který na slunci zářil jako safír. Možná proto se jí pod horou říkalo Trumar Dur. V řeči lidí to znamenalo Ledový trn.
Kde kdo si myslel, že je věž prázdná. Nikdo však neměl odvahu se o tom přesvědčit. V minulosti tu bylo prolito příliš mnoho krve, neboť její pán býval mocným mágem. Jedním z nejmocnějších co kdy chodili po tomto světě.

Šílený Jiseragos.

Jeho jméno se vyslovovalo šeptem s bázní v srdci a stínem na duši. Jeho minulost byla zahalená rouškou tajemna, skrze kterou šlo jen stěží prohlédnout. I když rozséval smrt, jeho oči šťastné nebyly. Jako by tak činil z donucení.
Jako by tím chtěl odčinit chyby, kterých se kdy dopustil.
Ovšem jak strašné to musely být omyly, že vykoupením mohla být pouze smrt?
Raději nedomýšlet.

Pak přišel závan chladu. Samotný led vztáhl svůj smrtelný pařát po modrém arcimágovi. Od té chvíle se o něm neví. Někdo tvrdí, že zemřel strašnou smrtí. Další říkají, že žije, uvězněn ve své věži opředené prastarou a mocnou magií. Uvězněn v agonii viny.

Pomalu upadl v zapomnění. Alespoň v novém světě.
Až do nedávna.
Pak se však ve Velké knihovně objevil svitek. Čišel z něj chlad. Nikdo neví, kde se tam vzal. Všichni však vědí, co v něm bylo.
Šílený Jiseragos, mág s dávných časů, je zpět.

„Promiňte, mistře…“ tichý melodický hlas porušil až posvátné ticho potemnělé pracovny v samotném srdci Ledového trnu.
Postava za stolem se nepohnula. Jen tiše zvedla oči k nově příchozímu, který se tu zjevil jako mávnutím kouzelného proutku.

„Mistr Austin…“ pokračoval posel.

„Co mi chce ten starý kozel?“ přerušil jej pán věže nakřáplým hlasem. Vzápětí sejmul tmavou tlustou látku ze stojanu držícího křišťálovou kouli. Pracovnu ozářilo bledé světlo. Nilong na chvíli přivřel oči přivyklé na doposud panující šero.

„Posílá Vám své srdečné pozdravy. Je rád, že jste se mu ozval.“ dokončil posel Velké knihovny tichým hlasem. Byl z něj cítit opravdová úcta.

„Pche, che che…“ rozesmál se muž za stolem. Jeho smích rázem ustal, když se před ním zjevila mahagonová skříňka s vyrytým symbolem Velké knihovny. Spolu s ní svitek pergamenu rudého jak vlčí máky, převázaného modrou stuhou s tmavě modrou pečetí. Pečetí se symbolem dvou navzájem propletených draků.

„Malá pozornost jako vyjádření díku Velké knihovny za Váš přínos pro ni…“
Při těch slovech se knihovník uklonil a hotovil se k odchodu. Toto místo mu nahánělo husí kůži.

„Za jiných okolností bych byl nucený tě zabít, chlapče…“ odpověděl Jiseragos a probodl přitom Nilonga pichlavým pohledem.

„Jsem jen obyčejný knihovník a posel, pane.“
„Bylo mi nesmírnou ctí…“
Jeho slova se ještě odrážela od zaprášených polic, on však už byl tisíce mil daleko. Zůstala po něm jen vůně inkoustu, prastarých pergamenů a okvětních lístků růží.

„Jistě, jen obyčejný knihovník….“


= Melker =

Jak to tak vypadá, tak jarní sluníčko vyhnalo skoro všechny od počítačů ven. Nu, na jednu stranu je to dobře, na druhou zase nemáme co číst. A tak si jediný odvážlivec, Šílený Jiseragos, výherní tyrkysovou hvězdičku opravdu zaslouží!
A my se budeme těšit, že další měsíc snad bude dílek zase víc.

= Janika =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)