O Austinův zlatý brk - vyhodnocení abarinské literární soutěže březen 2014

I. místo
Autorka: Janika
Dílko: Meč
Body: 11,5 hlasů

II. místo
Autorka: Harrieta
Dílko: Tajuplný ostrov
Body: 8,5 hlasů

III. místo
Autor: Pidzey
Dílko: Poslední den za všechny
Body: 6,5 hlasů

IV. místo
Autorka: Harrieta
Dílko: Možná mi to nebudete věřit
Body: 6 hlasů

Stála tiše, tvář umáčenou od slz.
Větřík si pohrával s černými šaty, čechral černou krajku halící tvář. Hřbitov byl tou dobou prázdný. Bledé měsíční světlo stříbrného Soliáru se odráželo od kamenných náhrobků. Byla to jediná společnost, kterou tu světoznámá bardka měla. Kdo by také o půlnoci chodil na hřbitov?

Sehla se a položila na jeden z hrobů svazek květin. Černých růží, které vypadaly, že jsou již nějakou dobu mrtvé. Přesto stále křehce krásné, neboť Smrt uchovala jejich krásu už navždy.
Byl to čerstvý hrob, starý jen pár dní. Prostý náhrobek nesl nic neříkající ženské jméno. Přes něj byl položený starý kožený řemen, který šermíři používají na nošení pochvy se zbraní. Na navršené hlíně pak zle potlučený štít a květiny.

„Vaše ztráta mě hluboce mrzí, madam.“ Sametový hlas znenadání přerušil až posvátné ticho.

„Co máte na srdci, mistře Nilongu?“ zeptala se Janika tiše zlomený hlasem, aniž by otočila k nečekané návštěvě hlavu.

„Nic co by nepočkalo, madam.“
„Netušil jsem, že Vás zastihnu právě zde a v…“

„To je v pořádku, co má Austin na srdci?“

„Chtěl Vám jen vyjádřit upřímnou soustrast a posílá vám drobnost, která jen stěží zažene Váš zármutek nad ztrátou přítelkyně…“ Při těch slovech podal ženě šedý, ocelový klíč. Klíč od Velké knihovny. Sáhla po něm třesoucími se prsty. Oči se jí zaleskly slzami. Brada se chvěla. Přivinula jej k ňadrům jako matka dávno ztracené a znovu nalezené dítě.

„Díky…“ vydechla.

V tu chvíli se nebe vyjasnilo a hřbitov zalilo rudé světlo Luniáru. Byla to chvíle přímo magická, až brala dech a naplňovala sny.
Chvíle smíření se ztrátou.

„Mortanis net enodus…“ zašeptal knihovník a zvedl hlavu k nebi. Jen on mohl spatřit kotouč černého měsíce Nuáru plujícího nebem se svými dvěma sourozenci. Pak zmizel stejně, jako se objevil. Zůstala po něm jen vůně okvětních lístků růží a starých pergamenů.

Janika tiše upírala své mokré oči k nebi. Její tvář nabyla klidu, vrásky se vyhladily.

…Díky příteli, že ses ji pokusil varovat…
…Byla to její volba…

Usmála se.

„Smrtí to nekončí…“

= Melker =


A máme za sebou další měsíc a s ním i další kolo literární soutěže o Austinův zlatý brk. Vítězem se tentokrát stává Janika, blahopřejeme.
A už teď se spolu s vámi těšíme na další vaše dílka.

= Redakce NAMRO =