Meč

Je tady tma. Ani paprsek světla nedopadne na naši čepel, aby se ve světle zablýskala, aby dalo vyniknout dokonalému tvaru a tajemnému runovému nápisu.

Čekáme – jak dlouho vlastně? Ale co na tom záleží…

Postupuji opatrně jako první chodbou. Za mnou se vleče zbytek družiny. Je naprosté ticho, jen zvuk našich kroků se k nám vrací ozvěnou. Dovolím si rychlé ohlédnutí. V očích všech se zračí divoké odhodlání dostat se z téhle bryndy. Nervy všech jsou napnuty k prasknutí…

Měla bych být ostražitá, soustředit se … Ale některých myšlenek se ne a ne zbavit. A čím víc se o to snažím, tím jsou neodbytnější.

Sarak a Nandil jsou mrtví… Nedokázala jsem tomu zabránit – nikdo z nás. A my máme pramalou šanci se z tohoto prokletého místa dostat… Jak máme bojovat proti bytostem, které se neočekávaně vynoří ze stěny, bleskově zaútočí a zase zmizí?

Zpocenýma rukama sevřu pevněji jílec meče. Strach se zakusuje do žaludku. Nechci zemřít … Bohové, já ještě nechci zemřít!

Á - slyšíme! Někdo přichází! Někdo nás najde, vezme do rukou, potěžká a zálibně na nás pohlédne. Zkusmo námi promáchne a naše ostří zasviští vzduchem. Jemu zasvítí oči a pomyslí si: “Ten meč je můj!“

Ale plete se – to on bude náš!

Se smutkem v očích pohlédnu na zbytky tří těl na zemi. Jak dlouho tady leží? Zbyly z nich už jen kosti… No, jestli něco nevymyslíme, dopadneme stejně! Měli bychom jít dál…

Ve světle pochodně se zablýskne meč jednoho z nebožáků. Skloním se k němu, vezmu jej a otřu z něj nános prachu.

Projede mnou zvláštní zachvění… Jak se ten meč dobře drží, jak mi padne do rukou… Oči mi radostně zazáří nad dokonalostí a kvalitou zbraně.

Z meče jakoby se linulo vlastní vnitřní světlo a v tomto jasu je vidět třpytící se částečky prachu, které se vířivě snáší k zemi…

Žena bojovnice! Jak rozkošné! Už jí máme! Ano, máme. I když ještě nejsme plně usazeni v její mysli, ještě má šanci, ještě by nás mohla odložit. Ale neudělá to – nikdo to neudělal… Budeme pořád s ní…

Sedím u krbu, v ruce pohár s vínem a na stole leží meč. Ano ten meč, který jsem před lety našla v podzemí Laindu.

Mé oči se upírají na mihotající plameny, ale nevidí je…

Tenkrát nám tahle zbraň zachránila život. Bez ní bychom živí nevyvázli. Byla jsem šťastná, že ten meč mám. Bojovat s ním bylo nádherné. Ten pocit, když jeho ostří projelo živou tkání, ta euforie, když z těla soka unikal život…

Pak Aridar začal mluvit o tom, že jsem se změnila. Říkal, že zabíjím, i když to není nutné, snažil se ostatní přesvědčit, že za to může ten meč. Co jsem měla dělat? Musel zemřít – rozvracel družinu.

Musel? Proč o tom teď začínám pochybovat? Proč vidím věci, před kterými jsem dřív zavírala oči?

Meč – jasná čepel s runovým nápisem. Nikdy jsem nechtěla vědět, kdo jej vyrobil, jaká je jeho minulost.

Můj meč a já jedno jsme! – říkala jsem hrdě a s nadšením. Jedno jsme… Až nyní vidím, jak ta slova byla pravdivá.

Vím, proč mi hlavou táhnou tyto myšlenky. Vím, co musím udělat. Nemám sílu se tomu postavit… a asi ani nechci…

Několik málo loučí jen spoře osvětluje velkou tmavou místnost a děj, který se zde odehrává. Mladá žena bojuje s tvorem, který ji svou velikostí značně převyšuje a který vypadá, že jeho tělo je snad sama skála.

Bojovnice prohrává. Zdá se, že ani netouží po vítězství. Její útoky jsou nepřesné a její odevzdaný pohled naznačuje, že je připravena zemřít.

Tvorova mohutná tlapa dopadá na ženinu hlavu a sveze se po její tváři. Drápy za sebou zanechávají hluboké brázdy, které se rychle plní krví. Válečnice padá k zemi…

Prudkou bolest vystřelující z hlavy až do páteře přehluší má myšlenka – „Umírám … jsem z toho venku! Bohové díky… Ale… ale tohle není zapomnění… Ne… tohle nechci… nechci se k vám připojit… Ne!… Já chci zemřít!“ -

Už je naše! Už je MY! Ááááá – zase jsme silnější! Čím dál silnější! Teď budeme čekat… Čekat na dalšího…

= Janika =