Sága Těžký úděl padlých

Těžký úděl padlých - úvodní kapitola

Pýcha, hrdost, čest a nadřazenost, všechny tyto přídavky patří všem nebeským bytostem… Tedy až na ty, kteří byli z Nebe vyhnáni na povrch Země, kde si mají odpykat trest za své přestupky. Mezi takové se dostali i Leo s Nanael. Jejich svržení mělo velmi jednoduchý důvod, jakožto strážci brány nesmí vpustit nic zkaženého na půdu nebeskou, ovšem oni tam propustili hned několik nekromantů. Skoro čtvrtina Nebe byla zničena, než byl Bůh schopen zasáhnout. Za toto počínání byli svrženi na zem a měli svůj přečin odčinit tím, že vymýtí tolik zla, jaké je úměrné čtvrtině Nebe.


Hned při svržení se na nich projevilo několik klasických projevů svrženého anděla, černá zesláblá křídla, ztráta mnoha schopností včetně nesmrtelnosti… Jejich svržení mělo mnoho svědků. Prostí vesničané pokládají padlé anděly za jasné zlo, které jim bylo sesláno, aby se s ním vypořádali po svém. Pro štěstí Lea a Nanael s nimi byl svržen ještě další anděl, Johann. Rozzuřený dav řinčících vidlí, cepů a zapálených pochodní se na obzoru vyvalil a nelidskou rychlostí se k nim blížil. Rozzuřené tváře prostých venkovanů vedených záhadným mnohých se k nim blížily tak rychle, až by Leo přísahal, že už cítí jejich dech. Leo s kamennou tváří sledoval blížící se dav. Johann se naštvaně otočil vůči davu a tasil. Dav se v dosahu jejich vidlí zastavil. Všichni vesničané mlčeli a mnich předstoupil,

„Jsem bratr Abanerus s řádu inkvizitorského!“

„Johann,“ neskrývaje meč odpověděl anděl.

„Nepředstavil jsem se vám, abyste mi odpověděly, bezbožné bytosti, bůh vás svrhnul, protože jste se obrátili na stranu zla a proto my lidé budeme řešením pro váš směšný život a učiníme přítrž vaším zlým plánům,“ pronese hrdě mnich a mává ve vzduchu knihou s nápisem „Malleus Maleficarum“.

Johan to nevydrží a rovně sekne. Kniha letí vzduchem, na zem za zuřivého křiku a proklínání andělských matek dopadá mnichova paže. Mnich se doplazí pro svou knihu a utíká směrem od andělů. Nanael se rozběhne směrem pryč a Leo se ji rozhodne následovat. Johann tam hrdinně zdržuje vesnické vidle a cepy dalších několik minut. Nakonec mu příhodný cep srazí křídlo, mířená vidle prorazí břicho a pochodeň spálí křídlo druhé. Vesničani se postupně na Johanna navalí, než je hlasitým pokřikem vyžene mnich. Nad umírajícím andělem ve vlastních žaludečních kyselinách stane hrdě fanatický inkvizitor a začne recitovat nesrozumitelná slova. Andělské smysly Johanna ani utíkající zbylé anděly neklamou, ve vzduchu se začne vznášet velmi temná a velmi silná energie, tento muž rozhodně není služebník boží. Johannovo umírající tělo vzplane a namístě shoří.

„Vůle boží byla vykonána!“

Leo s Nanael se při tom děsivém představení stihli dostat dostatečně daleko, aby mohli trošku zvolnit tempo běhu. Netrvalo dlouho a na horizontu se zjevil znovu krvelačný dav. Díky příhodné pozici lesa měli vizuální výhodu a podařilo se jim vyšplhat na jeden z místních listnatých velkých stromů (dal by se přirovnat ke kombinaci Sekvoje Dubu a Javoru). V koruně takového stromu byli i s křídly téměř neviditelní. Fanatický dal ani nečekal na schválení a les zapálili. Ale nemohli vědět, že stojí proti čarodějce, co velmi dobře ovládá vítr. Nanael vyvolala malý větrný vír, který s její pomocí všechen oheň nasál do sebe a zapálil několik desítek vesničanů. Naštvaný dav se uklidnil až tak, že se rozhodli pro taktický ústup, až na inkvizitora, kterému náhle nechyběla jeho ruka.


Inkvizitor zamířil do lesa, věděl, že ho budou sledovat. Šel dlouho a hluboko do lesa. Tiše si něco mumlal a díval se při cestě do knihy, bylo jednoduché ho pronásledovat, padlí andělé konečně zjistili, že jejich křídla se dají složit. Po dlouhé a únavné cestě mnich dorazil ke svému cíli, velkému chrámu z černého, hladkého a lesklého kovu. Min zdvihl ruce do vzduchu a zahodil knihu. Černá stěna se s tichým bizarním mručením rozevřela. Nanael se rozběhla. Stěna se za ní s neuvěřitelnou rychlostí zavřela.


Těžký úděl padlých, kapitola druhá – tma

Za Nanael se zavřely dveře, před ní matně svítil orb bílého světla a pod orbem stál Abanerus.

“Měl bych ti něco vysvětlit, andílku, tvoje existence na tomto místě je mým pánům velmi nepříjemná… A jistě si domyslíš, co s takovou nepohodlnou osobou musím udělat…“ natáhne pravou ruku.

Jemným vlněním natažených prstů pomalu vznese Nanael do vzduchu. Pod ní se otevře podlaha. Abanerus jí pomalu snese až dolů, do úplné tmy. Otvor nad ní se pomalu zavírá, než stihne roztáhnout křídla, tak se otvor dovře. Nanael se snaží rozhlédnout, ale svůj andělský zrak vidící ve tmě ztratila. Marně se pokouší nahmatat, cokoliv, čeho by se mohla dotknout. *chsss* Nanael něco našla, ale neživé předměty nesyčí. Syčící věc se jí zahryzla do ruky. Prudkým úskokem se Nanael překotila a upadla na záda.

„Au!" naštvaně zasyčí na syčící kousavý předmět, “mrcho jedna malá, kde jsi?!“

Nejistě mávne rukou ve vzduchu před sebou, aby lokalizovala syčící předmět. *chsss* Předmět odpoví… Záblesk, zahřmění a zápach spáleniny. Nanel zasáhla. Při záblesku zahlédla nejen to, že ten předmět byl malý jedovatý had, ale také to, že je před ní mříž. Druhý a třetí záblesk. A další záblesky…

Po mnoha únavných záblescích se Nanael přesvědčuje, že klec něco chrání, nebo je bleskuvzdorná… Během těch všech záblesků si Nanael všimla, že v její cele je jen přikrývka a rozbitá petrolejová lampička. Po několika malých úpravách se začíná zdát, že lampička by mohla jít zapálit, Nanael tedy usměrní jednu ohnivou střelu a doufá… lampička vzplanula.

"Aleluja…" si Nanael sarkasticky pomyslí a pomocí lampičky se rozhlíží po chodbě, kam až lampička dosvítí. Z protější cely se ozývá chrápání, je vidno, že protější cela je mnohem lépe chráněná, má pevné ocelové dveře a stěnu z toho podivného materiálu jako vše.

“Haló, je tam někdo?“

“Co, kdo?“ ozve se hluboký, chraplavý hlas z protějška,

“Kdo jste? Jak dlouho tu jste, proč tu jste?“

“A kdo jsi ty, že se ptáš?!“

“Padlý anděl páně.“

“Chácháchá, a teď pravdu děvenko, kdo jsi?“

“Padlý anděl páně!“

“Andělé neexistují, to ví přece každý…“

“Každý ví, že existujeme.“

“Tak to jsem tu už dlouho, děvenko, co je teď za rok?“

“1794“

“Tak to… děvenko… je čas vypadnout.“

S těmito slovy se ocelové dveře roztrhají na malé kousky a rozletí do všech stran. Nanael se podařilo těmto úlomkům vyhnout. Ve dveřích stane skoro tři metry vysoká osoba velmi podivného vzhledu. Něco jako vysoký člověk pokrytý šupinami z oceli.

“Jsem poslední svého druhu, pologolem, už jsem tu přes tisíc let a jsem tu kvůli nekromantskému lordu, Eklionovi. Chtěl z mojí DNA vytvořit dokonalé monstrum…“ zahřměl pologolem, “tak pojď andílku.“

Mávnutím ruky rozláme mříže na Nanaelině cele. Nanael bez protestů vezme do ruky lampičku a pologolem ji vede ven.

“Existuje mnoho cest dovnitř, ale jen jedna vede ven…“ prohlásí golem a praští do zdi. Několik dalších úderů a zeď se otevře.

“Tahle pevnost není to, za co se vydává. Abys věděla, děvenko…“ další údery do zdi a další chodba, “tahle pevnost není až tak docela pevnost… slyšíš to?“ ozve se hlasité zamručení.

Nanael nevydrží, “je to loď?“

“Ale kdež děvenko, něco mnohem, mnohem horšího…“

“Nanaéél!“ Leo s hlasitým křikem krouží kolem černé věci. Věc se pohne… jednou, dvakrát… potřetí se v ní zjeví otvor… Z otvoru vystupuje velké monstrum pokryté šupinami, které připomínají ten kov na černé věci.

“Ty netvore, kde je Nanael!“ zuřící Leo tasí meč a rozběhne se přímo proti třímetrovému netvoru.

“Počkej, on je přítel!“ vykřikne ještě zevnitř Nanael. Leo se zastaví a nevlídným pohledem si prohlíží třímetrové stvoření. Zbraň má stále nataženou.

“Leo!“

“Nanael, jsi v pořádku?“

“Teď už ano.“

“A kdo jsi ty?“ Leo nevrle pohlédne na pologolema.

“Já jsem to, čeho se děti bojí, že vyleze spod postele, když jdou spát, zplozenec pekelných ohňů a temných úmyslů, a též protestant proti těmhle všem ideálům zla, říkej mi Slar… Mimochodem děvenko, ještě jsem nedopověděl, co tahle věc je… Víš jak jsem ti povídal o tom nekromantovi, co chtěl vytvořit dokonalé monstrum? … Tak tohle je ono…“

Věc se znovu pohne…


Těžký úděl padlých, kapitola třetí - kapka krve

Slar chvíli hledí na pohybující se, černou, kovovou věc, jako když vědec hledí na nakažené svým biologickým experimentem.

"Měli bychom sebou hnout, mládeži, tahle věc se za chvíli začne pohybovat naším směrem a to rozhodně není žádoucí," vážným tónem přes hlasité skřípání zahřmí Slar a bez čekání na odpověď vyrazí směrem na Sever. Leo a Nanael na něj chvilku paralyzovaně hledí a pak si uvědomí, co se jim tím snaží naznačit... rozběhnou se za ním.

Za několik desítek minut únavného běhu ztratí obrovskou černou věc z dohledu. Jakmile se všichni zastaví, tak Slar rozdělá překvapivě jednoduše oheň, stačilo mi několik větviček, suchá tráva a škrtnutí křesavého kamene o jeho černé, kovové šupiny. Slar s Leem k malému ohništi dotáhnou kládu spadlého stromu a společně s Nanael se na ní posadí. Dlouhou dobu všichni mlčí a jen hledí do ohně. Po dlouhé chvíli se ozve Nanael, "co je teda ta pevnost zač?"

"Vskutku trefná otázka, děvče, ta pevnost není pevností, nýbrž je to stvoření. Přesněji řečeno, není to přímo živé stvoření, je to golem, jediný rozdíl mezi pologolemem a golemem je, že pologolem má vlastní vůli, golem je nástroj na plnění vůle jiných..."

"Výborně, takže čelíme proti golemovi, který je vysoký skoro stovku metrů, jak jde vůbec taková věc zabít?!" podotkne Leo.

"Nejde zabít, je to nesmrtelný nástroj smrti, ovšem má jednu slabinu... Když zabijete toho, kdo ovládá jeho tělo, tak ho ovládnete vy, tudíž musíme zjistit, kdo ho ovládá a jeho ovladatele zabít."

"Výborně, tak jdeme tam a..." pokusí se promluvit Nanael, ovšem Slar jí pohotově zastaví, "to vskutku nejde, jeho ovladatel rozhodně nebude uvnitř, ovladatel bude od něj co nejdál a co nejskrytější."

"Nebo bude všem na očích a na místě, odkud vidí vše," pohlédne Leo k obrovské hoře "Asai". Jako na povel se otočí i zbytek malé skupinky. Ovšem v takovym stavu tam můžem přijít, zaklepat na dveře a slušně poprosit, zda se ovladatel toho golema sám zabije... pomyslí si Nanael, "potřebujeme vybavení a nějaké spojence..."

"Můžeme zkusit jít dál na Sever, před lety tam bývala malá vesnička," navrhne vítězně Slar a přidá pár větviček do ohně, "ovšem dnes bychom už měli spát, brzy padne tma." A vskutku měl Slar pravdu, tma padla ještě dříve, než si stačili připravit malý tábor, ovšem nakonec se jim to podařilo i za svitu ohně. Pomocí mízy ze stromů a pevných větví udělali kolem jejich spacího místa kruh z pochodní. Jejich improvizovaná lehátka, tvořily trojúhelník kolem středního ohniště, které je mělo v noci udržet v teple. Lehátka si postavili podle Slarovo techniky, kterou nazýval "Mechový obláček". Je to skoro jako sendvič. Jako nejnižší vrstva jsou k sobě svázané větvičky, pak přijde několik vrstev mechu a na ně další vrstva svázaných větviček, to vše se pevně ováže, aby se to nerozpadlo. Jako improvizovaný provaz použili velmi tenké a pružné proutí.

Dalšího dne ráno se první probudil Slar a pečlivě po nich začal zahlazovat stopy. Za jeho dob se po lesích potulovali mnozí bandité a on neočekává, že by se moc na banditech změnilo... Po několika desítkách minut pečlivého úklidu Slar probudil i Nanael s Leem. Mírně nevrlí andílci zvyklí vyspávat si na pravých obláčcích jak dlouho se jim zachce, byli toho rána velmi nepříjemní a jejich zhýčkaná záda jim dávaly další důvody k nepříjemnému chování. Slar se mírně dopálil a odešel na chvíli do lesa. Jako důvod udal průzkum okolí, ale pravým důvodem bylo, že od nich nechtěl poslouchat staříkovské brblání o bolesti zad. Když se Slar z obhlídky terénu vrátil, tak tam našel oba anděly znovu spící na jejich lehátcích. Znovu je probral a tentokrát jejich lehátka důkladně zničil a zahladil stopy i po ohništi. "Nač taková opatrnost Slare?"

"Potkal jsi někdy skupinu banditů, chlapče? V těchhle končinách na tebe nebude milej nikdo, bude štěstí, když budeme schopni někde najít někoho dost opilýho, aby o naší nabídce začal vůbec jen uvažovat, a najdeme dostatečně hloupého kováře, aby nám daroval aspoň rezavou dýku."

"To je milé, ale napřed budeme muset najít město, kde nějaká krčma a kovárna je..."

"Na prohlídce terénu jsem zahlédl kouř, pojďme!" rozkázal Slar a nikdo se neobtěžoval mu odporovat. Po několika hodinách následování kouře došli až k pobřežnímu obrovskému městu, které rozlohou připomíná Řím.

"Tak vesnička..." zamumlá potichu Leo a hledí na místa, která by mohla připomínat krčmy, hostince a putyky.

"Kdysi se to tu jmenovalo "Kapka krve", v tehdejším jazyce se to vyslovovalo "Re'Ac Lest". "Vskutku? Tak tedy do Re'Ac Lestu!"

Když všichni tři pomalu sejdou svah a přijdou k branám, tak je zastaví strážný, "stát, kdo jste, kde máte pasy?!" My nejsme z oblasti, kde vydávají pasy." "Tak to se budete muset podrobit prohlídce, jděte tam!" strážný výhružně ukáže prstem k dřevěné stavbě, u které stojí další strážní. Jakmile tam skupina dojde, tak na ně začne křičet další strážný, "choďte dovnitř po jednom, napřed ten netvor!" "Chceš poznat  hřbitov z nový perspektivy mladíku?!" "DOVNIIITŘ!" s náznakem úděsu hlasitě zařve strážník a Slar vstoupí dovnitř, kde podstoupí několik prohlídek a hromadu otázek. Nakonec jim, po dalších zdržujících hodinách plných otázek a prohlídek, všem vydají nové pasy, se kterými můžou vstoupit do opevněné Kapky krve. Leo je po chvilce bloudění dovede do místního hostince, kde se jim vyskytne příležitost vydělat nějaké peníze, pěstní zápasy. Slar se chce s radostí přihlásit, ovšem je odmítnut, protože jeho "váhová kategorie" není povolená. Nakonec se tedy přihlásí Leo s tím, že pro přihlášku do soubojů jim dá svůj prsten.

Leův první oponent je vcelku jednoduchý cíl, šedivějící opilec, co má v sobě minimálně několik litrů piva. Padne na opilcovu hlavu několik úderů a už padá pod nejbližší stůl se schovat před hromobitím Leových pěstí. Leo s lehkostí porazí i dva další soupeře a nakonec proti němu dají místního šampiona. A jak to tak bývá, i mistr tesař se jednou utne. Leovi stačilo minout jediný úder a metrák vážící hromotluk na něj spustil bouři bolestivých úderů. Hlava-hlava-rameno-hlava-hrudník-břicho-břicho furt dokola, dokud Leo nespadnul na zem. Po chvilce černa se Leo probere sedící na židli a s úsměvem ho mezi živými uvítá Slar, Nanael a korbel plný medoviny. "Kde jste na to vzali... a kde to vůbec jsme?!"

"Ty jsi dostal asi pořádnou ránu chlapče, tady máš svůj prsten... Když tě ten metrákovej hromotluk umlátil, tak jsme vybrali tvojí dosavadní výhru a po chvilce pěstního přesvědčování i prstýnek. Bohužel nás v tom hostinci už nechtěli vidět, ale ve městě je hodně hoostinců, takže jsem tě jako Růženku nosil po městě sem a tam, dokud jsme nenašli nějakej normální hostinec." "Ehh..." "Nic nemusíš říkat, bojoval jsi dobře, dokonce jsem toho hromotluka přesvědčil, aby se k nám přidal..." "Ahoj... a jmenuju se Bret, nikoliv "Hromotluk"," uraženě pozdraví metrákový polobarbar jménem Bret. "Pocházím z dalekého Severu, kdysi tam přišel temný nekromant, zničil naši zem a tudíž jsem se po zaslechnutí vašeho smutného příběhu od slečny Nanael rozhodl přidat do vaší skupiny, krom toho mám tady ve městě rodinu a nechci, aby to monstrum přišlo sem..." "Chápu."

Leo se s velkou radostí hluboce napije hřejivé medoviny a hledí z okna. "Měli bychom zajít ke kováři a vyrazit, není tady bezpečno..."

"Proč myslíš?"

"Cožpak necítíte ty otřesy?"

Náhle otřes pocítí všichni, a za ním následuje další otřes.

"Tak tedy ke kováři..." Spěšným krokem se skupina dostane do Trpasličího kovářství.

"Tož co tu hladáte vy grupo podivínů?"

"Potřebujeme, jedenapůlruční meč, štít a dva jednoruční meče..."

"Haha, banda ví, co hledá... Dvě fidlátka, jedno plechový kolo a jedno delší fidlátko."

"Šéfe, tady!"

"Fajn, grupo, tak to máme dva krátké meče nordského typu, jeden meč Bastard a štít s rovným okrajem... 50 zlatek."

"Tady."

"Skvěle grupo, hodně štěstí, ať už jdete robit, cokoliv!" s úsměvem se loučí trpasličí kovář, který ještě neví, že je už vidí naposledy a užívá si poslední den svého života. Skupina se mezitím přesouvá pryč z města, kde Slar představí poslední osobu jejich nové výpravy, stopařku a lučištnici, Flavii. Společně se spěšně z města vydali do hor. Mezitím, co  padla noc a skupina se utábořila pod horou, tak na město zaútočil golem i s armádou nemrtvých. Golem pokračoval směrem k dalšímu městu, ovšem armáda nemrtvých se při chaosu rozprchla všemi směry. Což znamenalo, že i odvážná skupinka byla v ohrožení.

= Arathorn =