4. Drizzt DoUrden

Drizzt DoUrden, také nazýván Drizzt Nashezbaernon, je drowí hraničář. Je to netypický temný elf, který zavrhl cesty svého národa a jejich domov v Podtemní, aby se stal legendárním hrdinou Severu...

"Vyrůstal jsem na severu země v drowském městě Menzzoberanzzan. Jakožto třetí syn rodu DoUrden jsem měl být obětován démonické bohyni drowů, Lolth. Naštěstí v okamžiku mého narození Dinin, Druhý syn rodu, probodl Nalfeina, Prvního syna, ale kvůli moci, nikoliv kvůli mně.
Prvních deset let jsem strávil v domě DoUrden. Mou výchovou byla pověřena má sestra Vierna. Na rozdíl od Brizy, mé nejstarší sestry, byla Vierna milá (na temné elfy). V deseti letech se ze mě stal princ - páže. Jediné, co si z té doby pamatuji, je obrázek mých vlastních nohou. Protože princ - páže nesmí pozvednout zrak.

V den mých šestnáctých narozenin mi skončila služba jako prince - pážete. Měl jsem být učen základům boje od Zaknafeina a později mě měl učit mág Rizzen, patron rodu. Avšak Zaknafein Matronu matku rodu, Zlovůli DoUrden, přesvědčil o tom, že bych se měl stát bojovníkem.
Další čtyři roky jsem strávil v učení Zaknafeina. Byl to první drow, kterého jsem slyšel se smát z radosti, nikoli z touhy po krvi.
Dalších deset let bylo nejhorší z celého života. Byla to léta v Bojové Maghtere, ve škole pro bojovníky. Teprve tam jsem poznal pravou podstatu drowů.
Po deseti letech jsem absolvovával povinné hlídky mimo Menzzoberanzzan. Poté, co obětovali Zaknafeina, mého otce, utekl jsem.

Deset let mimo Menzzoberanzzan jsem přežil jenom díky Lovci, stavu, ve kterém jsem upadl do bojového transu. Naživu mě udržovala pouze panteří společnice Guenhwyvar.
Poté jsem si našel přátele: hlubinného gnóma Belwara Svárlivce a pecha přeměněného v klepetnatce okrového, kterému jsme dali jméno Klapok. Mezitím v Menzzoberanzzanu vytvořili jednu z nejsilnějších nemrtvých: Zin-Carlu. Po uvěznění mozkožrouty nás Zin-Carla, příkazem dostat se ke mně, osvobodila.
Při závěrečném souboji u kyselinového jezírka můj otec získal kontrolu nad nemrtvým a skočil do jezírka.

Poté jsem se vydal na povrch, hledat porozumění mezi jeho obyvateli. Toho se mi bohužel nedostávalo. Sledoval jsem rodinu sedláků, jejich život a srovnával jsem je s mým národem. Jednoho dne je však všechny někdo povraždil. Pokoušel jsem se vystopovat vraha a byl jsem vcelku úspěšný. Ono to nakonec nebylo tak těžké. Horší bylo porvat se s ním. Byl to barghest, téměř dorostlý, a nedokázal jsem ho zranit svými zbraněmi nemagického původu. Ale pomohla mi Guenhwyvar, která byla stvořena kouzlem, tudíž na něj měla účinek. Poslední ránu se ale podařilo zasadit mě, shodil jsem ho ve vlčí podobě dolů a nestačil se přeměnit. Zemřel uprostřed proměny.

Přesto na mě padlo největší podezření z vraždy a tak jsem musel utéct. Překonal jsem překážku v podobě kamenných obrů a pomohl jsem tím skupince dobrodruhů, kteří mě díky tomu nechali na pokoji. Tak jsem mohl v klidu žít asi půl roku pouze s medvědem. Tenkrát jsem nevěděl, jak se mi ho podařilo přesvědčit, ale dohodli jsme se na tom, že mu budu každý den přinášet čerstvé ryby a na oplátku mě on nechá přespávat ve své jeskyni. Poté však přišli orci. Znal jsem je, až moc dobře. Bylo jich dvacet na jednoho.

Tehdy jsem si myslel, že na jednoho.
Přestože měli přesilu a já jenom jeden scimitar, tak jsem drtivě vyhrával. Do té doby, než mě opustila další zbraň. Magie adamantinu se rozpadala a já jsem sotva udržel zbraň, natož abych s ní mohl bojovat. Pouze díky tomu, že mi pomohli slepý hraničář a jeho sova, jsem stále naživu. Montolio Debruši o mě věděl od té doby, co jsem vyšel na povrch díky Houkáčkovi, své sově. Sledoval mé činy a usoudil, že nejsem nepřítel, a začal mě cvičit v tom, v čem jsem vynikal - v hraničářském umění. Tehdy jsem o tomto povolání téměř nevěděl, ale později jsem vycítil, že je to pro mě to pravé.
Po Montoliově smrti asi o rok později jsem se vydal hledat přátele. Procestoval jsem snad celý Sever, než jsem konečně nalezl útočiště - Planinu Ledového větru.

Zde se mi podařilo získat si přátele. Tři. Hlídal jsem hranice Planiny a za to mi dali "domov" v jeskyni Kelvinovy mohyly. Tady jsem narazil na malé děvče, tehdy třináctiletá Catti, vlasy rudé jako oheň, kterého v sobě má víc než dost. Podařilo se mi u ní získat důvěru a nakonec se z nás stali přátelé. Její adoptivní otec se o tom dozvěděl, a vydal se mě najít. Rudovousý trpaslík, pěkně nabručený, přesto má city, i když je neukazuje, to je Bruenor Válečné Kladivo.
Nejprve mi vynadal, ale poté, co jsem zachránil jeho dceru, tak už nebyl protivný. Zčásti. Dokonce i malý půlčík, Regis, mi důvěřoval.
Nalezl jsem svůj vysněný domov, kde žiji již pět let. Tundra mi poskytuje vše, co potřebuji a zároveň pro mě je překážkou. Je to země plná nástrah a nebezpečenství a je to jedna velká výzva.

Ale já mám výzvy rád."