2. Walter

Jak moc těžké je zlomit člověka? Překonat jeho vůli? Je to vůbec možné?
Na tyto otázky vám můj život nedá odpověď, ovšem dost napoví.
Narodil jsem se v rodině nižšího šlechtice. Respektive naše postavení nebylo natolik dobré, aby nás zvali mezi absolutní smetánku. A popravdě nás to ani moc nemrzelo. Respektive můj otec si na společenské události příliš nepotrpěl. Raději se věnoval lovu a lukostřelbě. Obojí mu přinášelo potěšení a zároveň i odpočinek. Sice měl na starost pouze jedno menší město, ale svého úkolu si opravdu hleděl. Přinášelo mu to radost a nám ostatním samozřejmě také. Možná by bylo dobré si říci, kdo byli ti ostatní…

V první řadě musím jmenovat svého dědečka – válečného veterána. Jeho příběhy by jistě vydaly na několik knih. Moc rád jsem jej poslouchal. Své dvě sestry. Jedna starší a druhá mladší. S matkou jsme měli trochu zvláštní vztah, neboť se věnovala spíše svým dcerám než mě, ale o to více jsem si vážil chvil, kdy mi věnovala pozornost. Nebyla to jenom rodina, ale i služebnictvo – i naši sloužící, ač k nám chovali patřičnou úctu, byli přátelští a vlídní.

A jak to všechno začalo? Jedinou událost, kterou si můj otec neodpustil, bylo klání lučištníků. Samozřejmě se sjela celá smetánka a každý si s sebou vzal toho nejlepšího lučištníka, kterého byl schopen sehnat. Již pětkráte toto klání vyhrál Darrik z Herethodu – tedy respektive jeden z jeho mužů. Ovšem to nedovolili mému otci soutěžit. Tentokráte se domohl svého a porazil všechny své soupeře. A bohužel pro nás všechny si tím nadělal řadu nepřátel.

Prvním krokem bylo to, že můj otec obdržel pozvánku od jednoho šlechtice. Mělo jít o slavnost pořádanou přímo v souvislosti s lučištnickým kláním. Otec by tam za jiných okolností samozřejmě nešel, ale když už to vyhrál…
Samozřejmě, že když se vrátil, tak říkal, že tohle opravdu není nic pro něj.
Nicméně na tohle by se snadno zapomnělo. Ovšem nedlouho na to dorazil spěšný posel od samotného krále. Můj otec byl zbaven správcovství nad městem ve prospěch Darrika z Herethodu z důvodu podezření z úkladů proti králi. Žádné vysvětlení, žádná možnost obrany. Otce od té chvilky nebylo možno nikde nalézt. Darrik na sebe nenechal dlouho čekat. Ovšem první, co ho u městské brány přivítalo, byl šíp. Ovšem otec se v rozčilení netrefil tak, jak by bylo potřeba. Darrik to přežil – sice mu rána přeťala šlachy tak dokonale, že již nikdy nemohl vládnout levou rukou, ale to bylo vše.

Bylo jenom otázkou času, než otce dopadnou. Proces byl odložen do doby, než se Darrik dal dohromady. Otec byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Jako nějaký žebrák. Navíc mu vybrali opravdu krátké lano, aby divadlo trvalo dlouho a bylo obzvláště působivé. A my všichni jsme tam byli a museli jsme se na to dívat. (12 let)

Poté jsme si před otcovou mrtvolou vyslechli proslov, který nám všem zamíchal život do úplně opačných poloh. Řekl nám to Darrik osobně a bylo vidět, že si tu chvilku opravdu užívá. „Měli byste se houpat společně s ním. Ovšem král byl natolik milosrdný a zachoval vám život. A já vám dokonce dovolím zde zůstat, ačkoliv byste měli být vyhnáni z tohoto města, jakožto zrádci. Budete zde moci dožít pod ochranou Darrika z Herethodu.“
Poté poznamenal již potichu ke katovi. „Mrtvolu nesundávejte. Kdo tak učiní, přijde o obě ruce.“
Teprve když nás odvedli k našemu bývalému domu, tak přišla druhá část. „Ano! Měli jste viset! Měli jste chcípnout společně s tím vlastizrádcem! Ale já vám slibuji, že se zabijete sami a ještě rádi. Váš život zde bude peklo samo. A pokud někdo z vás uprchne, pak bude pranýřován. Nikoliv on sám, ale zbytek jeho rodiny. A nebojte se. Strážní vědí, že vás nemají pustit z města ven.“ Co na to říci…
Byl jsem otřesený přestálými zážitky. Takřka oslepen a ohlušen zármutkem. Ale necítil jsem vůči tomu člověku nenávist. Jediné, co jsem cítil, bylo to, že já se nezlomím. Nikdy. To jsem si přísahal při svém otci.

Odvedli nás do našeho nového bydliště v nejchudší čtvrti. Těžko se nám zvykalo na nové pořádky. Všichni na nás zapomněli ve strachu před svým pánem. Nebylo náhodou, že jsme měli poměrně hezký výhled na otcovo tělo, pokud jsme chtěli z čtvrti vylézt. Byli to poměrně krušné dny. Týdny. Teprve za 3 měsíce otce sundali. A hodili ho za hradby. Dědeček několik dní poté zemřel žalem. Skončil také za hradbami.

Po půl roce přišel další zlom. Moje mladší sestra onemocněla. Byla to dost těžká nemoc. Když za dva dny přijel Darrik na obvyklou měsíční kontrolu, tak jej matka vyhledala a začala jej úpěnlivě prosit, aby její dceři sehnal felčara. Trvalo hodinu, než jí přestali stráže odhánět jako dotěrnou mouchu a Darrik se uvolnil si ji vyslechnout. „Svobodná žena ni vdova nemá právo žádat o cokoliv. Vezmeš si muže, kterého ti ukáži. A až poté si promluvíme o tvojí dceři.“ (13-14)
Za další hodinu se konal obřad. Jeden z jeho mužů přišel ke kdysi krásné, nyní zoufalé a zbědované ženě. A co bylo dál? My jsme se z chudinské čtvrti přestěhovali do měšťanského domu. Moje mladší sestra s námi ovšem již nebyla. Sebastian řekl, že „Kdo není schopnej pohybu, je mrtvej, a dva parchanti stačí.“ Matku pak odtáhl přes půl města do nového domu. Bil jí. A nejenom to. Půl roku na to skončila matka také za hradbami. Sama skočila. Tehdy jsem si vzal sestru stranou a zapřísahal jsem jí, že ať se nám stane cokoliv, nesmí si ublížit. Tehdy jsem se moc bál, že se tak stane. Ale naštěstí moje sestra byla silná. Možná i silnější než já sám. Sloužili jsme pak svému „náhradnímu otci“. Otče jsme mu museli říkat. Měli jsme i dost modřin. Sestra jich měla mnohem více. Když se ohlížím zpět, pak vím, že toho musela snášet mnohonásobně více než já. Ale neřekla ani slovo.

Teprve po 4 letech nastal zlom. (18) Sebastian byl povolán do služby. Samozřejmě, že jsme toho využili a posléze jsme utekli. Jenže co čert nechtěl – akorát přijížděl Sebastianův kamarádíček a poznal nás. Moje sestra se neudržela, a když slezl z koně, vysmál se jí - to když jej zapřísahala, aby nás nechal na pokoji, nebo aby alespoň pustil mě - tak se rozeběhla a poškrabala jej na obličeji. Respektive snažila se o to – ale moc se jí to nepovedlo – on ji udeřil kovovou rukavicí. Nikterak ji nešetřil a moje sestra to prostě nerozdýchala. Zůstal jsem sám. Podařilo se mi utéci o půl roku později.
Nějaký ten čas jsem se ukrýval, co to jenom šlo. Cestoval jsem dost daleko na to, abych si mohl připadat alespoň trochu bezpečně. Asi po roce takto stráveném se na mě usmálo štěstí. Našel jsem svoji sestru. Sloužila v jednom hostinci. Tehdy, kdy utrpěla onu ránu, byla v bezvědomí. Naštěstí pro ni to opravdu vypadalo tak, že je mrtvá. Alespoň jsem si to já i její vrah myslel. O to větší radost jsme z našeho setkání měli. Společně jsme žili další dva roky. Sestra mi tehdy doslova vnutila myšlenku, že se musíme umět bránit. Zpočátku jsem jí odporoval, neboť jsem byl poměrně silně nábožensky založený a věřil jsem, že vše, co udělali oni nám, se jim po smrti vrátí.

Ale nakonec jsem podlehl. U ní se dokonale projevil talent zděděný po otci. Mě se ovšem moc nedařilo. Mnohem raději jsem šermoval s dřevěným mečem. Ale přišlo mi to hrozně dětinské. Nicméně když se mi dostala do ruky sekera, bylo to již lepší. Nepřipadal jsem si jako dítě. Ve vesnici jsme byli oblíbení. To proto, že jsme oba zářili štěstím. Minulost byla hrozně daleko a byla zapomenuta. Na počátku léta nás ovšem štěstí opustilo. Začalo hořet. Popelem lehla třetina vesnice a to včetně našeho skrovného příbytku. Nastal obrovský zmatek. Já hledal svoji sestru. Ale nepodařilo se mi jí nalézt. Měl jsem ohořelé vlasy a popálené ruce, ale nenašel jsem jí. Druhý den jsem byl označen za příčinu požáru a dle nepsaného zákona vesnice jsem byl prostě a jednoduše vyhozen. Oběti byly nalezeny 3. Ale nedalo se identifikovat, kdo to byl. Nehledě na to, že vesničanů chybělo hnedle 8. (21-22)

Život šel dál. I když se smutek ozýval poměrně často, tak jsem to na sobě nedával znát. Putoval jsem dál. Další štěstí mě potkalo v rybářské osadě. Žena, do které jsem se zamiloval, byla shodou okolností dost podobná mé sestře, ale přece byla jiná. Byl jsem opět tak šťastný, jak to jenom lze. Měl jsem ženu a dcerku, které byli 2 roky. (24-25)

Pak mě povolali na povinnou vojenskou službu. Mělo to trvat dva roky. Mělo to být pouze cvičení. Také to tak bylo, ale když jsem po roce stráveném ve službě dostal konečně povolení se podívat domů, tak jsem tam našel pouze hrob. Moji ženu a dítě někdo zavraždil. A navíc byl tak drzý, že mi tam nechal psaní. Byla na něm napsána stejná slova, jako nám tehdy řekl Darrik. Tehdy poprvé jsem se rouhal. Proklel jsem všechno a všechny. Ale posléze, když jsem vystřízlivěl, tak jsem litoval. Ještě než jsem se vrátil do vojenské služby, tak jsem se byl vyzpovídat ze svých hříchů. Řekl jsem tomu knězi úplně vše. Ten starý muž na konci mého vyprávění plakal. Nakonec si mě vzal stranou a řekl. „Synu, spravedlnost na světě je, byla a bude. Neztrácej víru, ale nevěř slepě. Čiň jen dobré, ale neustupuj zlému. A synu… na světě není jenom boží spravedlnost, ale i ta lidská. Někdy je nutné vzít spravedlnost do svých rukou. A pokud na to ty nemáš právo, pak už asi nikdo na světě.“ Měl pravdu. Byla to taková slova, která se člověku zahryznou do srdce a mysli a už jej nepustí.

Vojenský výcvik pro mě nabral úplně jinou dimenzi. Lehká sekera a krátký meč. Dvě těžko slučitelné zbraně, které jsem se naučil využívat, zpočátku vyvolávali úšklebky a ústrky, ale později i obdiv. A pak jsem putoval za Darrikem. Hnán boží i lidskou spravedlností. Jenže když jsem se po dlouhém putování dostal do jeho sídelního města, tak jsem zjistil, že už je půl roku po smrti. Zemřel ve spánku. A jeho syn vládne velice nemoudře a lidé se proti němu bouří. Zatím se to spíše šušká, ale…

Teď už jsem své pomstychtivosti pozbyl, ale počkal jsem si, jak se situace vyvine. Darrikův syn si vyzkoušel jaké to je sletět ze třetího patra na kosy a kopí. A vzhledem k tomu, že byl jediným potomkem, tak tato větev rodu vymřela. A já byl svobodný? Snad ano.
Cítil jsem v sobě chuť k životu. Spravedlnost existuje. Doufám.