pátek 31. ledna 2014

Poslední boj

Řev mužů, řinčení oceli a splašené ržání koní vyplňovalo krajinu. Dusot kopyt hřměl potěmělou krajinou a odrážel se od nekonečných štítů hor, rýsujících se na zšedlém obzoru. Troubení válečných horen přehlušovala křečovité zášlehy blesků, prozařující krajinu...
Masa mužů tančila podivný tanec. V mrtvolně šedých pruzích deště se leskly čepele mečů. Ostří seker ťala do zplihlosti mrtvého dne a živá krev kropila bahno, do jehož chladivého objetí se snášela těla valečníků. Boty tisíce mužů se nořily do rozryté země a zanechávaly v ní své otisky. Někteří z nich na věčnost, ke konci své pomíjivé slávy. Žněc dnes odváděl svou práci.

Dřív než přišel sníh, přišla do země válka. Bez soucitu, bez ohledu pálila a ničila vše živé. Její ostří přeťalo města, spálila mosty, zpřelámala stromy a zem uvrhla do víru zkázy a zmaru. Nikdo se neohlížel za sebe, nikdo nepohlížel na děti bez matek, bez otců. Na zvěrstva, která všichni, zaslepení svým vlastním dobrem, rozsévali kolem sebe. Máchali meči, bodali kopími a bez zájmu ničili křehkost světa. Válka zprznila cudnost a něhu, v tomhle světě nebylo místo pro lásku, ni pro soucit...

Legendy pravily o jezdci, jenž zradil své bratry. Mluvili o jezdci, který vrazil nůž do zad svých otců, svých přátel. Žádná legenda neřekla proč. Křivdy se děly vždy, děly se a dít se budou. Lež se vpíjela do stránek historie od počátku věků, pronikala i k těm nejčistším pramenům a špinila je záští a přetvářkou. Zlo si najde cestu do každého srdce. Nikdo se nezajímal o minulost, všichni chtěli konat jen to svoje dobro.

Jezdec zradil přátele, kteří nečinně přihlíželi na zkázu slabších, na zkázu menších. Nikdy se nikdo nepoučil a tak zanikli všichni. Ale zbabělost a hloupost zaslepila i řady kdysi moudrých, kdysi bystrých. Touha po pomstě byla silnější než vidina dobra a cinkající zlaťáky zaslepily oči, zahlušily uši a umlčely ústa. Jezdec zavraždil bratry a z jejich krve stvořil říši. Stal se vládcem a přetvořil svět. Postavil města, stejně tak jak některá zbořil, stvořil Éru nového věku. Novou Epochu, počátek Milénia... Ale plameny msty se dotkly křehkých svitků jeho plánů. Stejně jako zášť, bolest a zlost způsobila zkázu jeho bratří, touha po pomstě měla zničit i jeho...

Nikdo si neuvědomoval věci okolo. Maličké okolnosti, ty bídné lidské červíčky. Mocní nehleděli na jednotlivce, nehleděli na vojáčka, nezajímal je osud nikoho jiného, byl zde vždy jen vlastní zájem. Květy zla vypučily a kdesi vzplály nicotné jiskřičky zkázy...

Na štít dopadl další úder elfského ostří. Rána byla i přes jejich křehký vzhled pořádně silná i pro válečníka jakým byl Bayn. Nohy se mu bořily do bláta. Onuce i kalhoty měl již dávno zpromáčené vodou, stejně jako bledé vlasy, na kterých se odrážel každý záblesk božského ostří. Elf na něj dorážel. Útoky se stupňovaly. Dařilo se mu je z počátku odrážet pouze štítem, ale nakonec musel použít meč držet si větší odstup. Čepel té špičatouché mrchy byla delší, než jeho jednoručák a zřejmě byl i lépe vyvážený a lehčí. Dostat se k němu bylo těžší, než si myslel. Další útok z boku jej vyvedl z rovnováhy, už na něj byli dva. Jejich zbroje se leskly i v té tmě co vládla na tohmle bojišti. Nalepeni muž na muže, bojující o holý život, za své životy, za své rodiny, za císaře.
Dorážející elf ještě více zvýšil tempo, nebylo moc kam ustupovat. Byl zahnán do kouta, již cítil, jak se za jeho zády odehrává podobný souboj. Další sek, štít se ozval pod další ranou elfského ostří, zatímco se zařinčením se srazilo na druhé straně ostří dalšího bojovníka. Jen díky štěstí se mu dařilo nespouštět z obou očí. Snažili se jej obejít, dostat se k němu každý z jedné strany by znamenalo jeho jistou smrt! To se jim nesmělo podařit. Teď zaútočí on!  Bláto začvachtalo pod rychlým úkrokem vojáka, kterým se dostal elfovi do cesty a zároveň se skryl za jeho bok před druhým bojovníkem. Elf neměl šanci, ránu mečem přímo do spánkové kosti neměla šanci zbrzdit ani jeho překrásná helmice.

Úlomky kostí doprovázely jeho tělo dolů k zemi. To už druhý elf s křikem útočil. Meč, který nyní opisoval stejnou dráhu pozpátku, se setkal s druhým ostřím a zadrnčel v ruce. O půlkrok se stačil otočit a hrdlo elfa se setkalo s hranou štítu. Rychlým sekem ukončil elfovo trápení a pomohl mu na druhou stranu. Déšť neustával. Mračna se stále roztahovala nad krajem a dštila proudy vody na ty ubožáky bojující o svůj život tam dole. Vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy i vousem. V té tmě nebylo skoro poznat kdo je přítel a kdo nepřítel. Udělal dalších pár kroku, překročil tělo dalšího padlého, jehož již skoro pohltilo bláto, a zaútočil na dalšího bojovníka.

Vítr sílil. Sápal se po planině, nezajímaje se o nicotné šarvátky těch dole. Strhával šípy z jejich drah, lámal větve. Cuchal mu vlasy a házel mu je do očí. K přísežníkovi s tím, helmu ztratil kdesi v bitevní vřavě a teď mu na hlavu cákala ta břečka. Ruku zanořil do bláta a vytáhl dlouhé kopí. Zbraň byla těžká a kluzká, ale pro něj, severního obra, postracha Vardenů, generála to nebylo nic. Mrštil kopím a přišpendlil dalšího elfa k zemi, pak se rozběhl. Na vteřinku osamocen nahmatal roztřesenou rukou mohutný roh a dvakrát do něj zadul. Spatřil, jak se jeho vojsko snaží přeskupit. Muži však byli do nepřítele zaklesnuti jako pomíchané třísky. I tak šlo vidět, jak se snaží stáhnout se do větších a větších hloučků a přes ten pekelný sykot slyšel, kterak se mu v odpověď ozývají další a další hlasy válečných rohů. A pak se vzduchem mihlo další ostří. Vykrýt ho již nestihl. Děkoval jen faleře a nárameníků, díky které po něm čepel sjela a neťala do masa. Ruka se štítem jej bolela, ale stále mohl bojovat. Tichý hvizd tětivy proťal hluk absolutním tichem...




Bojovali jsme za své ženy, za své děti, za otce a matky.
Za zemi jenž jsme krví obdělávali. Za zemi ze které jsme vzešli a za zemi do které jsme byli pochováni.
Válčili jsme za své životy, za císaře a naději. Za naději, že jednou nastane spravedlnost.
Válčili jsme za jiný než starý řád. Žili jsme snem lepšího zítřku.
Naše zbroje již nezáří, jsou zašlé a špinavé. Ostří mečů a seker tupé, zohýbané ustavičnými boji.
Těla zraněné, bolavé, duše potrhané.
Bestie lačníci po krvi, zrádci vlastních bratrů, vlastního pokolení, ti všichni jdou proti nám.
Je jich moc a nás je málo, bráníme svět z posledních sil.
Jednou Císař všechny armády pošle do hlubin země, ale my tu již nebudem.




Kdesi ve tmě zavlál prapor s Teirmským křížem. „Za císaře! Zabte ty zženštilé elfy!“ Sborový řev mužů se valil krajinou, kterak se do sebe armády zase zaklesly. Muži odhodily dlouhá kopí a popadli sekery a meče.  Ťali do masa nepřátel, ťali a zabíjeli ve jménu vlastních snů. A zvítězili, sborový jásot zaplál krajinou jako jasný plamen. Vítězství...

Na mokré zemi ležel generál. Z hrudi mu trčely dva šípy. Labutí pera zdobily jejich dříky, které se ztrácely v objetí kroužků falery a tmavé tuniky. Mezi muži ležel na zemi a déšť chladil jeho tváře. Bolest opanovala jeho tělo a vytrhávala jej ze světa a údy chladly. Ztrácel se.
Někde z dálky slyšel jásot jeho mužů, odvedl dobrou práci.



Někdy položíme život i za ty co neznáme. Někdy někdo položí život za nás.
Naše jména upadnou v zapomnění, ale naše skutky. Ty nikdo nenechá padnout v prach.




„Generále! Generále, probuďte se!“ Křičel někdo. Rozmlžený pohled odhalil tvář mladého muže. Jeho helmice ležela opodál, zatímco se jej snažil zvednout a podepřít. Chropot a kašel se ozval v odpověď. Slabé oči, v nichž doposud hořela ještě jiskra života, pomalu dohasínaly. „J... já... je... ješ.. ještě jednou chci.... chci vidět svou ženu, svého syn... syna...“ Ozval se sípavě. Tělo se svíjelo v křeči, po zablácené tváři rozmáčené deštěm stékal proužek krve. „Felčara! Felčara! Přiveďte někdo felčara! Rychle! Generál je zraněn!“ Křičel někdo. Bylo to jakoby z dálky. Mohutná ruka chytla vojáka za paži. „To... Tohle nepřežiji. Žněc si pro mne... jde. Ještě dnes... ještě dnes budu pít s hrdiny v Medovém sále... Slib... Slib mi, že zvítězíte...“ Další vlna krve a kašle přerušila silná slova slabého muže. Po tváři mu stékaly slzy a mizely ve špinavém vousu. Ledově modré oči se dívaly do nebe.

Mužstvo se sbíhalo kolem. Hlouček tichých mužů postával opodál jako mlčenlivé obecenstvo.

Generál.

Generál ležel v tichém obětí bláta a jeho modrý šat se barvil krví. Oči hleděly kamsi do dáli, kamsi nahoru k nebi a stisk povolil. Jeho ruka sjela podél těla dolů na zem a zaryla se do bláta. Bolest opustila jeho tělo a mysl se vydala na cestu... Zde už bolest nemá svou moc...

A déšť padal. Nebesa se svíjela v zármutku armády. Brečela stejně jako muži. Jásot vystřídal zármutek, slávu smutná zpráva. Ty tam byly hrdinské skutky, ta tam byla chrabrost, ta tam byla odvaha. Muži, válečníci brečeli jako ženy, někteří tiše hledíc na svého generála...

Plamen války oblizoval zemi. Dračí křídla Císařova draka se rozevřely nad městy a pokořila armády protivníků. Potichu se vytrácela síla z řad kdysi chrabrých elfů. Odhodlaných Vardenů a Surďanů. Jedna po jedné padaly jejich armády, udolány silou dračího ohně a nepřekonatelné magie. Zhořely lesy, zaplála královtví...



Bylo jaro. Zemí tou dobou táhly zástupy mužů vracejících se domů. Šli lesy a lukami, kvetoucími stráněmi, odproštěni od děsu tmavé války. Míjeli vesnice a vytráceli se tiše do svých domovů. Kdesi na zápraží na samotě seděla žena. Ruce obtočené kolem nohou, halenu promočenou slzami.

Nikdo se nevracel, poutníci pouze klopili zrak. Jen královský posel předal svitek a tiše odjel dál, kamsi do dáli. Nikdo se nevracel, ten na koho čekala, byl již dávno pryč. Žena bez muže, syn bez otce... Pole bez pluhu, světnice bez smíchu.

= Whurgan =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)