Řád

Jediná povídka dubnového kola abarinské literární soutěže O Austinův zlatý brk.

Běžím. Už ani necítím ostré kameny zraňující mé bosé nohy, ani šlahouny ostružiní, zanechávající na lýtkách a stehnech krvavé šrámy. Vím, že jsou blízko, ale neslyším je. Jediné, co slyším, je můj sípavý dech, jak se plíce s čím dál menším úspěchem pokouší zásobit vzduchem. Krev tepe ve spáncích, buší jako kladivo dopadající na kovadlinu, pot štípe v očích. Ale nejen kvůli němu vidím všechno rozmazaně a jakoby pod vodou. Vše se stahuje do pozadí, svaly chvějící se únavou, ruce rozrážející větve stromů, únava, vyčerpání a strach.
Běž, nebo zemřeš… Běž, nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš… je jediná jasná myšlenka v mé hlavě, opakuje se stále dokola, v rytmu prudkých úderů mého srdce. A pak se i ona ztrácí a já mám pocit, že už neběžím, že letím nočním lesem. Najednou se objeví záchvěv naděje, že tentokrát to dokáži. Tentokrát…?!
Prudká bolest v pravém rameni, šipka pronikající svalem a následně kloubem mě pootočí, ale běžím dál. A pak stejně prudká bolest v levém stehnu. Ta mě už srazí na kolena. Chvíli si hraji s myšlenkou schoulit se na zemi, zavřít oči a čekat, co přijde. Ale chci žít. A tak se zvedám a kulhavě se vydávám dál. Zuby zakousnuté do rtu, abych nekřičel bolestí.
Běž, nebo zemřeš …
Ale proč, PROČ…?!
A pak se přede mnou vynoří temný stín. Zastavuji se, a když vidím měsíční světlo pableskující na ostří meče, vím, že je konec. Pomalu zvedám ruku k marné obraně, on pozvedá meč, který vzápětí dopadá…

Prudký nádech jako by v poslední chvíli, toužebně lapám po dechu. Bolest na hrudi, jak srdce začíná tlouct. Proč netlouklo? Prsty se zaryjí do země a sevřou listí, hlínu a kamínky. Otevřu oči a rozhlédnu se. Stromy, keře… noc. Podivný tlak v pravém rameni a levém stehně… šipka? Palčivý šrám táhnoucí se přes hruď… meč?
Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš…
Zoufale se rozhlížím po nočním lese a roste ve mně panika a strach. Já nechci, nechci, vždyť tohle už tady bylo!!! Kde to sakra jsem…? Proč tady jsem? A… kdo jsem?
Zapraskání větvičky napravo ode mě. Vyskočím na nohy a nehybně koukám tím směrem. Co teď?! Co mám dělat? Adrenalin se vydává na svou pouť krví a připravuje tělo k boji nebo útěku.
Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš…
Volím útěk.
Běžím. Ostré kameny zraňující mé bosé nohy, šlahouny ostružiní zanechávají na lýtkách a stehnech krvavé šrámy. Když poběžím dostatečně rychle a dlouho, dokážu to. Uteču jim a nebude další… smrt? Postavu schovanou za stromem prozradilo zablýsknutí zbraně. Prudce měním směr. Štěstí… Dnes by se mi to mohlo podařit. Toho druhého jsem si nevšiml. Tiché zasvištění ostří mířícího na můj krk. Tak snad příště… Příště?!

Pootočí hlavu a usměje se na mě. Oči jí jen jiskří. Nejistě natáhnu ruku a vezmu její dlaň do své. Je hebká a teplá. Míříme k lesu, pryč z letního žáru. Najednou pouští mou ruku a se smíchem se rozbíhá k prvním stromům. Utíkám za ní, natahuji se po ní, ale uniká mi. K jejímu smíchu se přidává další, hluboký a hrdelní. Kdo se to… To já se směji…

Prudký nádech, srdce začíná bít. Mám zavřené oči a zůstávám ležet. Nepotřebuji je otevírat, vím, co uvidím. Noční les.
Ještě cítím vůni té dívky, ještě mou dlaň hřeje teplo její ruky. Krásný sen. Ale mohou mrtví snít? Jestli to nebyl sen, tak co? Vzpomínka?
“Běž, nebo zemřeš!!!!“ zahřmí z lesa.
Zemřu… Po kolikáté už? A kolikrát ještě? Je mi to jedno. Nechci, už ne. Pomalu vstávám, otáčím se tím směrem, odkud zazněla ta slova a rozpřahuji ruce.
“Kašlu na vás!!!“
Ne, dnes žádný zběsilý úprk nebude.
Vzduchem zasviští šipka a prolétne mou levou dlaní. Vykřiknu, chytnu se za ni a předkloním se, jak se mě bolest snaží srazit na kolena.
NE!!! Žádné utíkání!
Pomalu se narovnávám a zase rozpřahuji paže. Levá se chvěje a z prostřelené dlaně kape na zem krev.
Další svistot a šipka nyní prolétá pravou dlaní.
Zavrávorám a ruce se spouštějí podél těla, cítím na stehnech vlastní horkou krev.
Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš… Běž nebo zemřeš…
Teď přichází vzpomínky. Na ránu na hrudi, na hlavu málem oddělenou mečem od těla. Na nesnesitelnou bolest a na… umírání.
Nezvládnu to, nezvládnu další smrt. Musím, musím utéct! Třeba dnes, konečně…
Otáčím se a dávám se do běhu.
Tentokrát to je šipka v hrudi. Ležím, oči zavřené, dusím se vlastní krví. A oni přicházejí, slyším jejich kroky. Ještě nejsem mrtvý, ještě žiju!!!
“Ten se nehodí, věřte mi …Nikdy nezačne bojovat, bude pořád jen utíkat.“
„Asi máš pravdu, dnes se málem vzdal už na začátku.“
„Dejme mu ještě jednu šanci…“
Na co se nehodím? Bojovat? Proč bojovat? Musím si to zapamatovat… musím… poslední šance…

Běží přede mnou a já za ní. Ale nyní se nesměje, ani můj smích není slyšet. Napravo se mihl stín – postava v černém, meč v ruce. Škobrtnu o větev a pád neubrzdím. Zvednout, musím se rychle zvednout! Rozhlížím se a chci běžet za ní. Ale to, co vidím, mě promění na místě v kámen. Meč nořící se do jejího břicha, její vyděšený a nechápavý pohled na svého vraha v černém hábitu. Ten pomalu vytahuje meč a místo, které zbraň opouští, se zalévá jasně červenou krví. Ona se bezhlesně sesouvá na zem a muž se otáčí ke mně. Nehybná, prázdná a bezcitná tvář, bílá jako padlý sníh. Jen oči září z té prázdnoty. A ta záře nese jméno Smrt…

Prudký nádech, srdce náhle bijící v hrudi. A oči zalité slzami. Boj… poslední šance. Zvedám se na nohy, rozhlédnu se kolem sebe. Jsou tady, vím to. Vím, že dnes opět zemřu… snad už naposled. Ale dnes nezemřu sám. Rozbíhám se nočním lesem.
Vyrážím zpoza stromu a rána klackem do hrudi sráží běžícího muže. Nedávám mu šanci se vzpamatovat, zvednout se. Prudký úder koncem hole do jeho hlavy, dokud ještě leží. Lupnutí, které se ozve, vyvolá na mé tváři pološílený úsměv. Jako když praskne ořech… Skláním se a beru jeho meč.
Dalšího z nich se mi už překvapit nepodařilo. Zaregistroval můj útok a čepele mečů zazvoní, když se střetnou. Brzy zjišťuji, že vládne zbraní mnohem lépe než já. Mé útoky jsou čím dál nepřesnější, nakonec se již zvládám jen chabě bránit. Neodbytně na mě doléhá pocit, že to mohl už dávno skončit, že si se mnou jen tak hraje.
Meč dopadá na mé břicho a je pomalu protahován mými střevy, cítím jej jako žhavý kus železa, které pálí mé vnitřnosti. Možná se to neděje zase tak pomalu, jen čas se snad rozhodl běžet nějakým záhadným tempem. Celou věčnost zírám do bledé tváře bez výrazu a se žhnoucíma očima. Jeho ústa se otevírají. Neslyším… Snad věčnost trvá, než ke mně dolehnou tlumeně a jakoby z dálky jeho slova: “Dnes umíráš naposledy… Tak si to užij!“

Velká tmavá jeskyně je jen chabě osvětlena loučemi. Části stěn, které jsou vidět v jejich záři, vyjevují prapodivné obrazce a malby evokující smrt. Prostorem duní slova linoucí se od nasvíceného oltáře v přední části. Nepatrně pootočím hlavu a pohlédnu na muže, který stojí vedle mě. Je celý v černém, dlouhý svrchní oděv spadá až k černým koženým botám a je opásán širokým opaskem se stříbrnou sponou ve tvaru lebky. Jeho tvář je nepřirozeně bledá, a když i on pootočí hlavu ke mně, vidím, že jeho oči mají v sobě tu temnou záři, kterou si tak dobře pamatuji. Vím, že mé odění je stejné, vím, že i má tvář je bledá jako smrt a mé oči září jako ty jeho. Jako jeho a jako desítky dalších, kteří zde s námi stojí. Zadívám se opět před sebe a zaposlouchám se do slov linoucích se od oltáře.
“…a nyní Smrt pro vás získává nový rozměr. Stáváte se jejími nositeli, ale vás se týkat přestává. Jedině zbraň vedená paží jednoho z nás vás může zbavit života. Jinak nikdo a nic! Novici přistupujte k obřadu přijetí řádu Regus mortis. SMRT JE VĚČNÁ!!!!“
Pomalu postupuji mezi ostatními k oltáři. Tvář stejně netečnou a nehybnou jako druzí novici a jako členové řádu přihlížející této slavnostní chvíli. Ani jediný záškub svalu v obličeji neprozradí, co se odehrává v mé mysli. Nikdo nepozná, že mi na rozdíl od nich zůstaly vzpomínky – na hony v nočních lesích končících umíráním. A na tu dívku…
V mých očích je Smrt. Stejně jako v jejich.
Poklekám před velmistrem na jedno koleno, pohled pevně upřený na jeho tvář a po té, co se obřadní meč dotkne mého pravého ramene, pevným hlasem zopakuji velmistrova slova, kterými stvrzuji své přijetí:
“Smrt je věčná!“
A pak s úklonou hlavy přijímám svou osobní zbraň, povstanu, otočím se k ostatním a meč pozdvihnu nad hlavu.
“SMRT JE VĚČNÁ!!!!“ přivítají mě ostatní v lůně řádu.

Noční les. Stojím opřený ramenem o strom, ruku položenou zlehka na jílci svého meče. Ani ne deset metrů přede mnou leží na světlině mladík, bosý a oděný jen do špinavých hadrů. Za chvíli se prudce nadechne a srdce mu opět začne bít. A hon – Zkouška Smrti – může začít. Nedočkavě přešlápnu z nohy na nohu. Konečně je to tady, konečně jsem byl vybrán k účasti na zkoušení adeptů řádu! Fascinovaně zírám na to, jak se hoch probouzí k životu, na jeho zmatek a nejistotu. A pak se dává na útěk a mizí v hlubině lesa. My ještě nějakou dobu čekáme, dovolujeme mu získat náskok. Nechceme jej zabít zase až tak rychle. A pak zaslechnu, jak se i mí druzi dávají do běhu a vyráží pronásledovat adepta.
Zhluboka se nadechnu a vzdalující se dusot jejich nohou doprovodí zvuk mého meče opouštějícího pochvu. Pomalu dojdu na místo, kde před chvílí ležel onen mladík. Má bledá tvář již není netečná a bezcitná, ale plná nenávisti, zloby, hněvu a touhy po pomstě. Jen oči pořád nepříčetně září a ta záře nese jméno Smrt… Pozvednu meč nad hlavu.
“Běžte, nebo zemřete!… Běžte nebo zemřete!… Běžte nebo zemřete!!!!“ nese se lesem můj řev a než jeho ozvěna dozní v korunách stromů, vybíhám na svůj soukromý hon.

= Janika =