Jeskyně na motivy...

U Antivánských vran přežívají opravdu jen ti nejlepší – a Aniki to moc dobře ví…

Ze života Anikiho - Harim

S tím parchantem jsem měl problémy už od mala. Ano, první, co Vrány zasévají mezi svá mláďata, je nezdravé soupeření, nevraživost a i nenávist. A Harim, ač o rok starší (nebo možná právě pro to), se zaměřil na mě. Stále poměřoval své výsledky a úspěchy s mými. A stále a čím dál víc ho štvalo, že jsem byl ve většině případů o krok před ním. Nechci se chlubit – kecám, vlastně chci – ale byl jsem prostě lepší, než on.

Ostatní, kteří se mu znelíbili, prostě šikanoval a zastrašoval. Měl na to. Už jako děcko měl dost velkou sílu a tu správnou povahu – touhu ubližovat a ovládat. Ano, zkoušel to samozřejmě i na mě. Nespočítám ani, kolikrát si na mě počkal a zmlátil mě. A já se mu za to smál. Netrvalo dlouho a jeho sílu jsem začal vyvažovat svou mrštností a obratností. Z výprasků se tak postupně stávaly regulérní rvačky – a čím dál častěji jsem se vítězem stával já. Tak si na mě několikrát došlápl se svými kumpány. Ano, všude se najdou tací, kteří takové typy, jako je Harim, budou následovat jako ocásci. Tihle postupně mizeli, umírali. Vrány nepočítají s někým, kdo má potřebu nechat se vést, prioritou jsou samostatní myslící jedinci, osobnosti.
Ani to, že jich na mě bylo víc, Harimovi nepomohlo. Ano, zase jsem dostával a to pořádně – a zase jsem se tomu smál. Nechali toho, když se kolem mých sedmi na mou stranu při těchto bitkách postavila Zorra. Jistě, ani dva jsme neměli proti jejich tlupě šanci, ale i tak jsme je občas zvládli pěkně pocuchat. A když se jim ostatní začali za zády pošklebovat, že nedokáží bez újmy zvalchovat ani jednoho malého kluka a holku, nechali toho.
Harim mě zkoušel i různě zastrašovat. Můj smích a odpovědi, které rozesmály všechny okolo a z něj udělaly nevýřečného tupce, ho doháněly k zuřivosti a šílenství. Takže nechal i těchto marných pokusů a zůstal jen u toho, že se snažil být lepší než já. Ani to se mu nedařilo.
Mně byl celkem ukradený, jen bylo otravné pořád poslouchat ty jeho pitomé kecy, dívat se na jeho ušklebený ksicht a snažit se nevnímat jeho nejapné narážky.

Byl to právě Harim, který mezi ostatními s radostí šířil řeči o mé zvrácenosti a nelidskosti v tom půlroce, kdy jsem docházel k Maximovi. A byl to Harim, který nevynechal příležitost si do mě několikrát pořádně kopnout a málem mě tak přizabil, když jsem potřeboval pár lehčích zranění jako záminku k průniku do paláce prince Sefrina. Tenkrát jsem si přísahal, že Harima za tohle zabiju. Nakonec jsem to neudělal, na svou smrt si Harim ještě dva roky počkal.
To už mi bylo sedmnáct a má pověst Vrány v Antiva City rostla, má hvězda stoupala strmě vzhůru. O tom svědčí i to, že na velmi náročnou, ale také velmi lukrativní zakázku si zákazník u Petunga vyžádal právě mne. Harim o tu zakázku velmi stál, měl ale smůlu. Když jsem se z akce vrátil ověnčen dalším úspěchem, Harim to už neunesl.

Probral jsem se v mučírně, za zápěstí a kotníky připoután k dřevěnému kříži, úplně nahý. A přede mnou Harim s tím svým pitomým úšklebkem, oči lesknoucí se vzrušeným očekáváním.

Mučírnu jsem znal velmi dobře, je to něco málo přes rok, kdy jsem zde strávil velmi těžký týden, stejně jako každý jiný, který se u Vran dožije šestnácti. Vrána musí být odolná vůči bolesti, musí odolávat mučení. Jistě, když už je při své akci prozrazena, stejně ji čeká smrt, ale ani v tom případě není žádoucí, aby něco pod vlivem mučení prozradila. A proto ten týden plný utrpení. Za použití prostředku zvyšujícího citlivost těla na bolestivé podněty. Ten prostředek se používá kvůli tomu, aby velká bolest byla dosažena co nejmírnějšími způsoby, bez viditelných zranění a zanechání trvalých následků. Není žádoucí zohavit a poznamenat při téhle zkoušce naše mladá a pěkná těla, která jsou při naší práci často potřebným nástrojem.

No a teď, skoro na rok přesně, jsem tady zase. A jen pro to, že tomu pitomci Harimovi už asi totálně ruplo v bedně.
„Teda Harime, ty na tom seš fakt už blbě! Jo jo, někdo, kdo chce dostat pěkného kluka a nemá na to jinak, než že ho musí napřed omámit a připoutat, je fakt politováníhodný ubožák. Poslouchej, mohls klidně přijít a zeptat se. Sice bych tě asi odmítl, ale za pokus by to stálo, ne?“ šklebím se na něj a v očích mám pohrdání.
A to taky byl pro tuto chvíli jediný můj pokus o vtipkování. Harim se po tom mém proslovu ani kupodivu nerozčiloval. Rychle jsem měl pochopit proč – to když mi před očima podržel lahvičku, ve které byl onen prostředek zvyšující citlivost. Vyschlo mi v puse a dostal jsem opravdu strach. I tak jsem se na Harima stále zvládal usmívat – až do doby, kdy mi skoro celý obsah lahvičky nalil do úst a donutil mě jej polknout. V tu chvíli mě zachvátila nepředstavitelná hrůza a panika – jak si moc dobře pamatuji, na dosažení požadovaného účinku stačilo vždy jen pár kapek.

Netrvalo to dlouho a nastaly nejdelší a nebrutálnější hodiny mého života. Prostředek začal brzo účinkovat a Harim se mě nemusel ani dotknout, abych měl pocit, že pouta se změnila v rozžhavené dráty a dřevěný kříž je vlastně do běla rozpálené železo, které se mi propaluje do těla. Ale Harim se začal dotýkat. Letmý dotek na kterémkoliv místě způsoboval nepředstavitelnou bolest vystřelující do celého těla.
Jen chvíli jsem si vydržel hrát na hrdinu, než se ozvaly mé první výkřiky. Naštěstí jen chvíli jsem viděl ten zvrácený a úchylný výraz Harimovy tváře, ten blažený výraz, se kterým si mé mučení užíval. Pak tenhle nechutný obraz rozostřily slzy, které se mi hrnuly z očí. A vše to pokračovalo pořád dokola, letmé doteky, které vyvolávaly vlny nepředstavitelné bolesti. A Harim se zaměřoval na stále citlivější místa a utrpení narůstalo.

A pak přišly na řadu jehly. Z mých úst se nyní dral řev a skučení, na kterém už nebylo nic lidského, ba ani zvířecího. Mé tělo se zmítalo a vzpínalo v poutech v nepřestávající smrtelné agonii. Brzy jsem bolest začal vnímat všemi smysly, viděl jsem jí jako obrovské výbuchy světla, tu oslnivě bílého, tu krvavě rudého, pak zase jedovatě zeleného. Cítil jsem její pach, pach zkaženého masa, kanalizační stoky, hnijících těl. A každý z těchto pachů měl svůj protějšek v odporné pachuti válející se v mých ústech. Slyšel jsem jí jako podivné disharmonické tóny, jako zvrácenou symfonii.
A pak se před mým vnitřním zrakem (neboť mé oči už nebyly schopné vidět) personifikovalo Šílenství jako podivná postava zahalená do spousty poloprůsvitných závojů. Chodilo podivným tanečním krokem v kruzích kolem mě. Prosil jsem, škemral jsem, zapřísahal jsem, aby mou vybuchující mysl milosrdně zahalilo do jednoho z těch závojů. Jen tančilo pořád kolem mě a smálo se.
A přidala se k němu i Smrt, nejlepší a jediná přítelkyně každé Vrány. Přidala se k tomu šílenému tanci, následovala Šílenství. A i ona se jen smála mým prosbám, aby mě vzala k sobě, aby mě už nenechala takhle trpět.

Jen velmi pozvolna a ze začátku až nepostřehnutelně začala bolest opadat. Jen velmi pomalu jsem zase začal vnímat své okolí.
Harim seděl přede mnou a jen se díval, se širokým spokojeným úsměvem na tom svém hnusném ksichtě. Všiml jsem si jehel zabodaných do různých částí mého těla. K té největší agonii stačilo jen to, že tam prostě byly.
Jen co jsem byl schopný alespoň trochu uvažovat, rozhodl jsem se přehrávat a nedat Harimovi najevo, jak rychle bolest odeznívá a jak rychle se navracejí mé smysly. Když se mě rozhodl odpoutat z kříže, byl jsem tedy na tom mnohem lépe, než jak jsem se tvářil. I tak to ale nebyla žádná sláva.
Stačilo to ale na to, abych v ne až tak hrané neschopnosti udržet se na nohou padl na Harima a povalil ho na zem. Poslední zbytky sil jsem použil na to, abych mu zlomil vaz. Pak jsem upadl do bezvědomí.

Probralo mě to, jak mě někdo propleskával. Ještě jsem ani nestačil otevřít oči a uviděl jsem rozšklebenou Harimovu tvář. Něco s ním nebylo v pořádku…
„Umřel moc rychle, kurva… Za tohle umřel moc rychle… Umřel moc rychle… kurva… Za tohle moc rychle…“ začal jsem mumlat ochraptělým hlasem.
Další facka mě donutila oči konečně otevřít. Klečel u mě Petung. Cože? Starost a obavy v jeho jindy kamenné tváři? Dnes je špatně úplně všechno, celý svět se zbláznil … Jenom mě nechtělo ani to Šílenství…
Začal jsem se téhle představě pochechtávat. To, že se na Petungově tváři poté objevila ještě i beznaděj, mi přišlo taky celkem k smíchu.
„Najline! Sakra Najline! Tohle mi nedělej, prober se už! Jsi v pořádku? No tak řekni něco…“
Přestal jsem se chechtat.
„Jo, jsem v pohodě… A nechápu, proč vám tak vadí má dobrá nálada…“
Úleva, která se Petungovi rozlila ve tváři po tom mém vtípku, mě málem zase rozesmála. Ale to už si ten staroch zase rychle nasadil tu svou neproniknutelnou masku. Máš smůlu, já to viděl, ha ha ha, Vrána a dává najevo city… Vrána a má city… ha ha ha
„Co se tady stalo?“ prásknul jeho hlas.
Copak je slepý? Ne, není, jen to chce slyšet ode mě. Tak to má teda smůlu. Je mi jedno, jak očividné to je, je mi to jedno, já to ale nahlas neřeknu, nahlas to nepřiznám! Nikdy!!!
„No co by… Harim mě nasral… Tak sem si ho dotáhnul sem… a trochu ho mučil… a pak sem ho zabil…“
Petung se mračí:
„Opravdu chceš, abych to takhle na zasedání řekl Talinovi a Vise?“
„Jo… přece jim nebudete lhát, ne?“ ušklíbnu se na něj.
Zamračí se ještě víc, zavrtí hlavou a bez jediného slova odchází.

= Janika =