pátek 30. listopadu 2012

Jeskyně na motivy...

A jsou tady další osudy postavy z jeskyně Stíny nad Antivou, Abelase, s kterým jste měli možnost se seznámit v předchozích číslech NAMRO.

Po necelém týdnu se ukázalo, že armáda myslela na ty, kteří dopadli podobně jako já. Byl jsem přeložen. 1. úderný oddíl pěchoty. Mezi znalými se mu říká svačinka, protože má předplacené místo v první linii.
U táborových ohňů neposedávala banda ostřílených vojáků, jak by se dalo očekávat, nýbrž bledé, třesoucí se trosky. To, co se v nás třáslo a žalostně kvílelo, byly zbytky lidství. Někteří z nás hledali oporu u ostatních. Tvořily se malé hloučky, které se bavili o tom, co bylo. Vzájemná podpora a společné utrpení nám dodávaly sílu jít dál. Tedy mě ano, protože já si takovou skupinku našel. A byl jsem za ní rád. Byl to náznak normálnosti v jinak naprosto šíleném světě. Dokonce se mi podařilo usnout bezstarostným spánkem a hlavně bezesným. Probral mě z něj děsuplný řev nějakého nešťastníka na druhém konci tábořiště. Řval hodnou chvíli a hlasitost se snad stále stupňovala, když se někdo rozhodl dopřát klidu jemu i ostatním a řev utichl, jako když utne. Nemusel jsem si příliš domýšlet, co se tam stalo. Musíme spát, jestli chceme přežít. Jenže lehko se to řekne a hůře dělá. Převaluji se. Tady nikdo nechrápe a vlastně v tuhle chvíli snad ani nikdo nespí. Pláč se ozývá z mnoha míst. I mě začíná být těžko. Do rána už nezaberu. Dny se táhnou hlemýždím tempem. Každá minuta se zdá být hodinou. Nevíte, kdy přijde rozkaz k útoku. Víte jenom, že by to mělo být už brzo. Jedinou útěchou je mi uzavřená skupinka 7 přátel a vzpomínky na rodinu, zázemí, domov. Věci, které jsem měl tak asi před 100 lety. Teď nemám nic.
Rozkaz k útoku konečně dorazil. U nás nikdo o hrdinství nehovořil. Nám bylo pouze řečeno, že kdo uteče z bitvy, bude loven a následně ostatním pro výstrahu popraven. Úleva? Zoufalství? Naděje? Toho posledního se dostávalo pouze hrstce z nás. Mě také. Měl jsem přece za co bojovat. Nikoliv za své velitele, či vlast, nýbrž za své přátele. Přáli jsme si hodně štěstí a maskovali tak vlastní strach. Dění v tábořišti nám bylo poměrně lhostejné. Nikdo z našeho oddílu té noci nespal. Nedalo se spát. Vzduch byl nasáklý napětím. Ráno, když jsme se šikovali do formace, některým z nás padala hlava únavou.
Povel k útoku. Jatka začínají. Držím se u jednoho ze svých přátel. Zuřivě sekáme okolo sebe a je nám jedno, jestli to je někdo z našich nebo náš nepřítel. Můj přítel poklesl přemožen. Zatmí se mi před očima. Nevidím ani neslyším a vlastně ani necítím. Pouštím štít a z hrdla se mi vydere zvířecí řev.

***

Stojím sám na bojišti. Kolem mě nosí vojáci mrtvoly a vrší je na hromady. „Koukej nám taky pomoct.“ Jsem zmatený, protože nevím, co se přesně dělo. Nepamatuji se ani na začátek bitvy. Ale nakonec jdu a poslušně nosím mrtvoly. Zlámané, usekané končetiny. Střeva motající se na moji botu. Narůžovělý hnis, který vytéká z rozdrcené hlavy – není tu nikdo, kdo by mi řekl, že tohle není hnis, ale mozek. Chytám za nohy dalšího vojáka. Smekne se mi s odporným zapraskáním. Levá noha byla nadvakráte přeražená. Musím vojáka držet jenom za jednu nohu. Levá se za ním táhne a odporně v ní křupe. Každý krok zní jako by se kost opět zlomila. U téhle práce nesmíte přemýšlet. Jenže to přestane platit, kdy vidím, jak dva dobráci vláčí škubající se a sténající „mrtvolu“. „Vy zatracený zkurvysyni! Napřed ho zabijte!“ řvu na ně. A kdyby jenom to. Má slova hned potvrzuje rána pěstí jednomu z nich. Zadrželi mě včas. A za svůj kázeňský prohřešek musím držet hlídku. Ale toho nešťastníka pak zabili. A to mi ke spokojenosti stačí.
V táboře bylo podivné ticho. Nikdo nevzlykal. Nikdo nechrápal. A spali jenom někteří. A já měl držet hlídku. Nutím se nemyslet. A přesto, anebo právě proto se stále vracím ke svým 7 kumpánům. Hledal jsem je celý zbytek dne. Do doby než jsem musel nastoupit na hlídku. Nenašel jsem ani jednoho z nich. „Snad zítra ráno u ohně… na našem místě. Bude… někdo…“ tuto noc pláči já.
Teprve ráno si uvědomím, jak těžké ztráty utrpěl náš 1 oddíl. Zbyla nás sotva třetina. Teď už se hloučky netvoří. Teď už nikdo z nás nemluví. Není proč, není o čem, anebo není s kým. Moji přátelé jsou mrtví. A mně se vrací útržky z bitvy. Společně se vzpomínkami tvoří moc hezkou mozaiku nočních můr. Probouzím se ze spánku zpocený a jakoby slisovaný do klubíčka. Z dlaní mi nezřídka teče krev – tak silně zatínám prsty, když znovu a znovu prožívám nechutnosti, které jsem v poslední době zažil.

***

Za pár dní jsme dostali další posily, které doplnili náš stav na 300 mužů. Byly to stejné trosky, jako jsme byli my předtím. I u nich se objevovalo zoufalství, strach a naděje. Ti poslední byli nejnebezpečnější. Jednoho takového jsem poslal do prdele, když se přišel ujistit, že je možný to tady přežít. Už za mnou ten večer nikdo nepřišel. Držím hlídku. Dobrovolně. O půlnoci se ozve hysterický dvojhlas. Dva vojáci řvou v záchvatu zoufalství. Přestávám přemýšlet. Běžím k nim. Prvního povalím na zem. Následuje 4 nebo 6 ran pěstí. Druhý mezitím ztichne překvapením a strachem z toho co vidí. Kopnu jej patou do spánku a on se zhroutí do přikrývky a několikráte s sebou škubne. Oba si následky tohoto setkání nesli do konce života. Jeden přišel o značnou část zubů a druhý se začal podivně zakoktávat. Vstanu a jdu dál jako by se nic nestalo. Ale stalo se. Člověk ve mně je mrtvý. Jenom zvíře zůstalo.

***

„Běžte si hrát, ale nechoďte příliš daleko! A dej na sestřičku pozor Patriku!“ volá matka za svým synkem. S úsměvem na tváři sleduje. jak děti peláší do polí.

Patrikovi je 7 let a jeho sestřička je o 2 roky mladší. Je snadno zranitelná a často brečí. Tentokráte ovšem nebrečela. Patrik si cizince vůbec nevšiml. Vynořil se zdánlivě odnikud. Patrik viděl, jak se tělo jeho sestřičky vzneslo do vzduchu a tvrdě dopadlo na zem. Ani nehlesla. „Dej na sestřičku pozor Patriku!“ ozvěna matčiných slov dodala Patrikovi odvahu a zuřivost potřebnou k tomu, aby se proti cizinci rozeběhl. Sám netuší, jak se octl tak rychle na zemi a kdy vlastně cizinec vytáhl meč. Nápřah k ráně. Patrikovy ruce, dané vzdorovitě před obličej meč nezastaví. A nezastaví jej ani krk. Muž chytne bezhlavé tělíčko s pahýly rukou do jedné ruky a tělo holčičky do druhé. Vleče je za sebou. A má namířeno do vesnice.

***

„Mrtvoly!“ pokřik, který může patřit leda šílencům, pročísne vzduch a na chvíli přehluší vše ostatní, co se ve vesnici děje. Někdo se zamyká, někdo se snaží zalézt do úkrytu a pak je zde nemálo nešťastníků, kteří vylezou ven.
Hrušeň na návsi, ta hrušeň, kterou děti tolik zbožňovali, je teď nemalým množstvím z nich obsypána. Jako nechutné plody visí z hrušně hlavou dolů. Je tam i bezhlavé tělíčko Patrika. A dalších dětí, jejichž rodiče jen nevěřícně hledí na to, co bylo jejich vesnicí. Teď už to tak není. Stačilo jenom pár minut, aby byli přemoženi tátové od rodin, kteří právě pracovali na poli. I ti co se snažili utéci, to prostě a jednoduše nedokázali. Nepřítel byl příliš organizovaný a přespříliš precizní.

= .Sinthoras. =

1 komentář:

  1. Hmm, přijde mi to trochu neucelené, moc jako zápisky z deníku, kde někdo část vytrhl...asi to byl záměr, ale úplně mi to nesedlo. Nevadilo mi to když se popisovala část ve vojenském táboře a na bitením poli,tam je to v pohodě, ale chybělo mi tam nějaké lepší propojení s částí týkající se vesnice.

    Morr

    OdpovědětVymazat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)