pátek 30. listopadu 2012

Jeskyně na motivy...

Tahle povídka o Anikim úzce souvisí s předchozí, kterou si můžete přečíst zde.

Ze života Anikiho - Svítání

Sedím na cimbuří městských hradeb mezi dvěma stínkami. Nohy volně visí nad propastí pode mnou, pohled upírám k obzoru. Antiva City za mými zády je tak tichá, jak jen v tuto brzkou hodinu bývá. Noc za chvíli ustoupí rozbřesku. Nyní je ale ještě tma a ticho. Jako by celý svět zatajil dech. V okamžiku, kdy se den nesměle začne hlásit o slovo a noci zbývá už jen pár výdechů. I já tajím dech.
Jindy by bylo snadné v tuto chvíli věčnosti přesvědčit sám sebe, že mé starosti a trable jsou zanedbatelné a malicherné. Ne dnes. Z očí, upřených k východu, stékají slzy. Tiše a neslyšně, bez jediného mrknutí, bez jediného vzlyku, bez jediného zachvění. Jako by ani nebyly mou součástí. Ale ony jsou. Jen – nedokáží odplavit tu bolest, ponížení a odpor. Neočišťují. Prostě jen jsou.
Nechci zrovna teď myslet na Maxima. Na jeho odporné prsty vlhké potem, na ruce, které tak rády ubližují. Na nekonečné minuty trávené s ním. A na noční můry, které přichází, když s ním nejsem. Ne, nechci znesvětit tuto chvíli. Prostě jen čekám.

Nastává bod zlomu. Na obzoru se nesměle objevuje světlejší proužek, ohlašující příchod slunce. Ozve se první nejisté pípnutí, ptáci se probouzí. Prvnímu pípnutí odpovídají další, jako ospalé přání dobrého rána. A pak spustí první z nich veselý trylek a další se přidávají. Začíná nový den, světle modrá záře na obzoru je čím dál jasnější a vytlačuje noční tmu. Netrvá to dlouho a ke světle modré se přidá oranžová, která postupně zlátne. A pak už mě první paprsky slunce pošimrají na nose.
Svítá. Noční můry jsou zahnány spolu s černým sametem noci. Alespoň pro většinu spáčů. Pro mě ne. Pro mě noční můra právě začíná. Dnes se mám opět dostavit k Maximovi.

Postavím se v mezeře mezi stínkami. Ani se nedržím. Kroky městské stráže zpomalí a zaváhají jen na chvíli. Co je jim taky do mladíka, který hledí do vycházejícího slunce, na tváři stopy slz a stojí tak nebezpečně blízko nad propastí.
Slunce už se vyhouplo nad obzor celé. Je ještě zubaté, oranžové jako zralý pomeranč. Ptáci vzlétají ze svých hnízd. Mohl bych také letět. Vím to. Stačí jen rozpřáhnout ruce a odrazit se. Letět vstříc slunci, letět pryč od vší té bídy a utrpení. Všechno nechat za sebou. Všechno. Zorru…
Bodne mě u srdce.
Je mi patnáct a cítím se jako stoletý. Moc dobře vím, co je zatracení. Je to neustálé a neodvratné opakování bez naděje na konec. Někteří na to přijdou až v okamžik své smrti v Úniku. Já to vím už teď. A to žiji.

Opravdu žiji? Je tohle snad život? Ať mi nikdo nic neříká o Stvořiteli. Ten mě nevidí, nechce mě vidět, neví, že existuji, nestará se o to, co se se mnou děje. Nedíval se, když jsem byl počat, odvrátil svůj pohled od slumu, když jsem se narodil, díval se na něco jiného, když mě přinesli k Vranám, zakryl si oči, když jsem poprvé přišel k Maximovi, dělá, že nevidí, když jsem nucen k němu chodit stále znova a znova.
Nežiji, jen přežívám. Nemám nic, jen Zorru…
Opět mě bodne u srdce. Nebýt jí, nebýt nyní vzpomínek na ni, už bych letěl. Ke svobodě. Ale ona mě tady drží, nedovolí mi vzlétnout. Vánek pohladí mou tvář, zastudí na ní,  už opět po ní stékají slzy. Udělám nepatrný krok. Stojím nyní jen na patách, pode mnou skalnatá hloubka. Rozpřáhnu ruce, nadechnu se.
Stačí se jen odrazit…

“Umíš skoro všechno, ale létání mezi to nepatří, řekla bych.“
Neslyšel jsem ji přijít. Jistě, je přece také Vrána. Spustím ruce a otočím se. Shlédnu na ni, nesnažím se utírat uslzené oči. Na tváři směsici pocitů. Radost, že je tady, znechucení, že mě našla v tomhle stavu, obavy z toho, že uhádla můj úmysl, pocit viny, že jsem chtěl odletět a ji tady nechat. Stále balancuji na kraji cimbuří. Až po chvíli se jedním krokem dostanu z té nebezpečné pozice. Skloním se a podám Zoře ruku. Místa je tu dost pro nás oba. Zlehka se vyhoupne na cimbuří, obejme mě kolem pasu a zahledí se ke slunci.

“Je to nádhera. Víš, člověk by nevěřil, v čem všem se může skrývat krása. Kde všude ji může najít. Třeba ty. Vrána, nájemný vrah. Pěkná tvářička, nic víc, řekl by leckdo. Tu krásu uvnitř tebe nevidí. A ta tam je, stále. Ani Maxim ji nedokázal pošlapat, Najline.“
Skloním hlavu, černé vlasy schovají mou tvář. Mlčím. Nevím, jestli ve mně kdy nějaká krása byla. Je jasné, že pokud ano, teď už je pryč. Zbyla jen špína a hnus. Ale Zorra by mi nelhala. Neříkala by to jen tak. A i kdyby byla jediná, kdo tu mou vnitřní krásu vidí…

“A povím ti ještě něco.“ pokračuje Zorra.
“Nejsi zbabělec, abys to skončil takto. Jsi rváč. Budeš trpět, proklínat všechno a všechny, ale neutečeš. Vím to…“

Zvednu hlavu, podívám se na ni. I na jejích tvářích se koulejí slzy. V jejích očích je strach. Přes to svá slova myslí vážně.
Smutně se pousměji.
“No vidíš a já bych řekl, že jsem zbabělec, protože nemám odvahu to skončit.
Ale pravda je, že tohle nebylo to, co mi nedovolilo skočit. Byla jsi to ty.
Tak teď nevím, jestli tě mám za to milovat, nebo nesnášet.“

Samozřejmě, že milovat. Co bych byl bez tebe. Milovat. Říkají to mé oči, můj úsměv, má ruka, když něžně zastrčí neposlušný pramen tvých vlasů za ucho. Seskočím z cimbuří na ochoz a pak k tobě vztáhnu paže, abych ti pomohl dolů. Tady tě vášnivě a dlouze políbím. Jako by to bylo naposledy – nebo poprvé.
“Je zvláštní, jak krásně může začínat tak odporný den…“ pronesu jen, když tě ještě pohladím po tváři. Rychle se otáčím, abys neviděla bolest a rezignaci v mých očích a odcházím.
K Maximovi.

= Janika =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)