Jeskyně na motivy...

Myslím si, že tenhle příběh z Anikiho života slabší a útlocitné povahy těžko snesou. Ale život není peříčko a život mezi Antivánskými Vranami už vůbec ne. Tito zabijáci by nebyli tak obávaní a uznávaní daleko za hranicemi Antivy, pokud by je neformovalo to nejhorší – a nestali se díky tomu těmi nejlepšími, tj. krutými a bezcitnými.

Ze života Anikiho - Maxim

Bylo by opravdu jednoduché říct ne. Jistě, jen tohle jediné krátké slůvko, ani nemusí být vysloveno moc nahlas, jen lehce, jakoby nechtěně, jen takové vydechnutí, slabší než pohyb vánku. Jak dlouho bych pak zůstal na živu? Měl bych před sebou ještě alespoň jednu noc, ještě poslední ráno, měl bych šanci na zítřejší odpoledne?
Návštěva u Maxima. Opravdu skvělý dárek k patnáctým narozeninám. Nikdy jsem žádný dárek k narozeninám nedostal, kromě těch minulých, od Zorry. Tetování na pravém rameni. Jen jednoduchá křivka, prý dálský znak znázorňující oddanost. Nic, co by mohlo na nás upozornit, nic, co by nás mohlo zdiskreditovat. Jen my dva víme, že ta oddanost je oddaností jednoho k druhému.

Ale to bylo před rokem. Teď je mi patnáct a čeká mě zasvěcení u Maxima. Spousta se toho o něm mezi ostatními kluky namluví, mezi těmi, kteří se od něj vrátili. Chtěl bych věřit tomu, že jsou to přehnané řeči. Nejde to. Některé, kteří se v den svých patnáctin k Maximovi vydali, už nikdy nikdo neviděl. Někteří z těch, kteří se vrátili, se změnili. Zlomení, s nezdravým žárem šílenství v očích, s pohledy upřenými k zemi, plní bolesti, ponížení a studu. Ti také časem zmizeli. Vrány nepotřebují trosky a slabochy. A i od těch, kteří tuto návštěvu přežili bez znatelné psychické újmy, se od toho dne občas v noci z pokoje ozývá děsivý křik, když je trápí noční můry. Nikdo se ale nevrátil bez stop mučení na svém těle.
Žaludek se mi svírá strachem, chce se mi řvát, chci utéct pryč od toho všeho, od těch šíleností, které s námi dělají a které chtějí, abychom dělali my. Nemohu. Pokud chci žít, nejde to. A pak… je tady Zorra.
A tak se na Petunga jen usměji, malý úsměv v klidné a vyrovnané tváři, ukloním se a odcházím. K Maximovi.

U brány postává Harim, opřený ramenem o zeď, ruce zkřížené na hrudi, noha přes nohu, jeho oblíbený ležérní postoj. A na rtech ten jeho protivný úšklebek.
„Tak ty vyrážíš k Maximovi, jo? Mám pro tebe nepříjemnou zprávu Najline. Maximovi se moc líbí takový hezouncí hošánci, jako seš ty. A většinou se takoví chlapečkové už od něj nevrátí.“
„No, tak to potom vysvětluje, jak to, že ses se od něj vrátil ty.“ ušklíbnu se na něj. „Proč by si tam taky nechával takovou obludu, že?“ úšklebek se prohloubí, v očích veselé jiskřičky a s Harimem se rozloučím prostředníčkem vztyčeným ze sevřené pěsti.
„Chcípneš, Najline, chcípneš! A sere mě, že já u toho nebudu!“ řve za mnou vztekle. Odpovídá mu jen můj veselý a bezstarostný smích.

Strašně se bojím…

* * *

Vyjdu z Maximova domu, krok ještě stále pevný, na rtech úsměv, jen v očích mrtvo. Sotva zajdu za roh, už se dál ovládat nedokážu. Málem se mi podlomí nohy a žaludek se rozhodne, že už dál nebude spolupracovat. Opřený rukama o zeď, hlavu skloněnou, dlouho a bolestně zvracím. Už ze mě nejde nic jiného, než žaludeční šťávy a stejně nemůžu přestat.
Až po notné době to přejde, otřu ústa do rukávu, udělám pár nejistých kroků, rukou se musím přidržovat zdi. Nezvládám to. Opřu se o zeď zády a pak se podél ní sesunu do dřepu. Ruce zakryjí tvář.
Žiji. Žiji a jsem nezraněn, tedy alespoň na těle. Žiji, ale za jakou cenu?!

Na víčka zavřených očí se v rychlém sledu promítají události včerejšího večera a noci. Obrovský, odporný a tlustý Maxim, s jeho tvarohově bílou kůží, holou hlavou a s chlípným úsměvem na odulých rtech. A já? Usmívám se na něj, jako by to byl ten nejkrásnější chlap na světě, jako bych si nepřál nic jiného, než učinit cokoliv, co by ho potěšilo a udělalo mu radost, jako by můj život získal smysl až teď, ve chvíli, kdy jsem ho potkal a rozhodl se mu sloužit a být tady pro něj.
Zabralo to. Byl ze mě jako u vytržení, natřásal tam ty své špeky, tokal jako tetřev. Ale ještě jsem neměl vyhráno. Vzal mě do sklepení. Do mučírny. Ta zbídačená a zubožená těla mladých kluků, ty duše na pokraji šílenství nebo už dávno za touto hranicí, ta bolest, krutost a krev.
Nadšeně mi ukazoval, jak si s nimi „hraje“. A já musel projevovat stejné nadšení a taky si s nimi „hrát“, pokud jsem sám nechtěl skončit jako jeden z nich, jako další rozbitá hračka.
A pak noc v jeho posteli. Jeho horký štiplavý dech na mé tváři, odporné rosolovité tělo chvějící se rozkoší na mém těle. Bolest a ponížení. Pouta zařezávající se do kůže. I já se chvěl a dařilo se mi to chvění se odporem vydávat za rozkoš. Přivíral jsem oči bolestí a tvářil se, že je přivírám slastí. Dokázal jsem se tvářit, jak si to užívám, i když to bylo jako malá smrt. Nezůstalo u jedné, za tu noc jsem takto umíral znova a znova. A zdálo se, že ta noc nikdy neskončí…

Ani jsem si neuvědomil, že se mé tělo začalo nekontrolovatelně třást, jen víčka se ještě víc sevřela a dlaně přitiskly důrazněji na tvář, jako bych tímto mohl ty šílené obrazy vzpomínek vypudit ze své hlavy.
Zpod dlaní vytékají horké slzy odporu, ponížení a vzteku.
Žiji, ale kus mé duše zemřelo.
Nenávidím svou elfí matku za to, že se spustila s nějakým člověkem a neměla ani tolik odvahy se mě zbavit, než jsem se narodil. Nenávidím ji za to, že mě prodala Vranám. Určitě si myslela, že mi tím prokazuje laskavost, že mi dává šanci na život. Jakou cenu budu muset ale za ten život platit, opakovaně a bez ustání, to už jí nezajímalo…
Je to tak lákavé, prostě se teď sebrat a odejít. Jít kamkoliv, jen pryč od toho všeho. Alespoň na chvíli si moct dělat, co chci, než mě najdou a zabijí.
Ale je tady Zorra. A já vlastně nechci umřít, ne, i přes to všechno, chci žít!

* * *

Po té, co jsem se od Maxima vrátil se svým typickým úsměvem na rtech a hlavně nezraněn, stal jsem se rázem oblíbencem starších, kteří měli na starosti naši skupinu. Poskočil jsem o třídu výš, než ostatní ze skupiny. Kromě jejich nenávisti a zloby mi to vyneslo půl roku noční můry prožívané v bdělém stavu a nádavkem k tomu další noční můry, když se mi konečně podařilo usnout. Maxim byl totiž se mnou natolik spokojen, že si vyžádal mé pravidelné návštěvy. A já musel pokaždé prožívat to, co ten první večer a první noc. To, že jsem teď už věděl, co mě u Maxima čeká, dělalo celou věc ještě horší.
Možná bych utekl anebo bych si v té době sám sáhl na život, nebýt Zorry. To ona mě držela nad vodou, to díky ní jsem si dokázal zachovat alespoň zbytky zdravého rozumu. Ona mě konejšila v náručí za nocí, když jsem se probouzel hrůzou bez sebe, zlehka otírala mé slzy a šeptala slůvka útěchy a něhy. Její něžné doteky, prosté shrnutí vlasů zvlhlých potem z mého čela, lehké polibky. Jaký kontrast proti upoceným dlaním Maxima, které tak rády působily bolest, proti jeho zvrácenému chtíči, proti odporným oplzlostem, které mi šeptával do ucha.
V tomto půlroce jsem dovedl k dokonalosti své umění přetvářky. Nikdo kromě Zorry se nesměl dozvědět, jak trpím, jaké hrůzy u Maxima prožívám a jak se pak za nocí ty hrůzy vrací v nočních můrách. Nikdo nesměl poznat, že šílenství pro mě otevírá čím dál víc svou náruč. Nikdo nesměl vědět, jak hnus svírá mou duši stejně, jako to dělají Maximovi ruce s mým tělem.
Pro ostatní jsem zůstal stále ten veselý, usměvavý a bezstarostný mladík. Povedlo se – jen se o mě začalo mezi ostatními šeptat, že nejsem úplně normální, když návštěvy u Maxima zvládám takto v pohodě. Že jsem stejně zvrácený jako on, že ve mně není nic lidského. Začali se mi vyhýbat a bát se mě. Vyhovovalo mi to, měl jsem od nich alespoň pokoj – a ta pověst? Bezcitný, úchylný a nelidský zabiják? Proč ne? Ti nejlepší z Vran takoví prý jsou.

Vysvobození přišlo po půl roce, který ovšem mě připadal jako celé století. Maxim se komusi znelíbil a ten kdosi byl natolik solventní, aby si mohl na jeho odstranění najmout Vrány. Tu zakázku jsem dostal já. Bylo to pochopitelné, nikdo z Vran k Maximovi neměl tak blízko, jako já. Když mi to Petung oznámil, nedokázal jsem se na chvíli ovládnout a má tvář se rozzářila radostí. I oči zářily, ale byla to záře modrých ledových krystalků, záře, která sebou nese smrt.
Tenkrát Petung pochopil, prohlédl mou přetvářku, mou bezstarostnou masku. Pochopil, jakým peklem jsem si poslední měsíce procházel. Pochopil – a rozesmál se.
„Máš před sebou velkou budoucnost, Najline. Doufám, že se dožiji toho, až z tebe bude ten nejznámější a nejlepší z nás. Bardové budou o tvých skutcích vyprávět u ohňů příběhy a matky tebou budou strašit neposlušná děcka.
A teď jdi a zabij svého démona. Ale než zemře, nezapomeň mu poděkovat za to, co pro tebe udělal. Co z tebe udělal.“
S úsměvem jsem se otočil k ochodu. Ne, nyní si už Petung v mé tváři nemohl přečíst, jak rád bych mu skočil po krku a zabil napřed jej. Už jsem se zase ovládal.

* * *

Sedím u Maximova lože a nespouštím oči z jeho tváře zkřivené nevýslovnou a nepředstavitelnou bolestí. Má tvář je naprosto klidná, jen s lehkou stopou zájmu. Ten jed jsem vyráběl celý týden. Zaručoval hodiny utrpení, hodiny pomalého a trýznivého umírání. Je to málo, měl by trpět věky.
Nejlepší na tom jedu je, že dokázal udržet Maxima při vědomí. Dlouho jsem mu tiše šeptal do ucha. To, jak ho nenávidím, to, jak se mi hnusí, to, že nyní, když on umírá, prožívám nejkrásnější okamžiky svého života. Slzy stékaly po jeho tvářích. Miloval mě a celý ten půlrok věřil tomu, že já miluji jej.
Nyní ale už přichází konec. Když Maxim vydechne naposled, jeho tvář se uvolní, mizí veškeré stopy po několikahodinové agonii. Až ho najdou, budou si myslet, že zemřel pokojně ve spánku.
Vstanu a dívám se na jeho klidnou tvář. Začne se ve mně hromadit a drát napovrch veškeré to ponížení, bolest, zlost, zoufalství, bezmoc, hnus a beznaděj, až to vše vyrazí ven v dlouhém a nelidském výkřiku.
Když výkřik dozní, vím, že se s tímhle vším chci vyrovnat a že to zvládnu. Vím ale také, že jsem se opravdu změnil a už nikdy nebudu takový, jako dřív. A ne, opravdu jsem za tohle Maximovi nepoděkoval.

= Janika =