Jeskyně na motivy...

Abelas – postava z jeskyně Stíny nad Antivou

I tentokrát vám dáme nahlédnout do duše a osudů jedné z postav z jeskyně. Tentokrát je to Abelas, kterého hraje .Sinthoras.

Maska

Hledali jste někdy smysl života a nemohli jej najít? Okamžik, kdy všechno přestává dávat smysl a jenom smrt se zdá býti východiskem? Byli jste někdy tak nízko ve společnosti, že i žebrák byl výše než vy? Že měl větší šanci na přežití?

Obvykle se začíná jménem a místem původu. Ne, nečekejte nic převratného. Obyčejná rodina, obyčejné město, obyčejný život mladíka. Ta doba je však tak daleko a tak vzdálená, že nic jiného nejsem schopný říci. Mozek někdy dokáže vyhodnotit, kdy a které vzpomínky je lepší zapudit. U mne to vyhodnotil špatně. Zapudil ty dobré. Hnus, ne nepodobný hnisavému boláku v mojí hlavě zůstal.

Moje vzpomínky začínají ve chvíli, kdy jsem spolu s několika přáteli seděl v hospodě. Přišli verbíři. Ukecat mladé kluky není příliš těžké. Zvláště, když jsou napití. Pranic nepomohlo, že druhý den se rodiny dovolávaly spravedlnosti. Otec jednoho z mladíků díky tomu skončil na pranýři. (19)

Výcvik. Dril. Vojenská morálka. Peklo pro bažanty, kterými jsme bezpochyby byli. Byli jsme pečlivě rozděleni do oddílů – snad to byla hloupá náhoda, nebo úmysl pečlivě vypilovaného systému, že nikdo známý v mém oddíle nebyl. Byl jsem zamlklý. Navíc jsem byl pohledný a nevypadal jsem, že bych byl schopen se nějak účinněji bránit. Obvyklá kořist rádoby vtipálků a drsňáků.

Přišla první bitva. Nečekejte bitvy statisícových armád. Ovšem ujišťuji vás, že i ze střetu dvou tisíců mužů zůstane dost mrtvol a ošklivých vzpomínek na to, abyste zvraceli pokaždé, když si na to vzpomenete. Nebyl jsem příliš silný ani dobrý. Snad jsem měl pouze štěstí. Ohánět se zběsile mečem kolem sebe, pro krev na očích nevidět ani na krok. Dostal jsem ránu štítem do hlavy. Ztratil jsem vědomí. Probudil jsem se v jakési hromadě mrtvol. Naštěstí jich na mě moc neleželo.

I měsíc poté mě pronásledují noční můry. Pocity, že se dusím, že mě upálili zaživa. Přeřadili mě do jiného oddílu. Říká se mu „svačinka“. Svačináři obvykle v bitvě jdou na porážku. Chápu proč. Ty trosky duší mladých kluků, které jsem měl kolem sebe, mluvily za vše. Někteří se snad i napůl pomátli na rozumu. Téměř nikdo nemluvil. Na další bitvu jsme čekali jako na smilování boží. Bohové jsou ale někdy pěkný svině.

Z 500 členného oddílu nás zbylo 36. Bylo to jako zlý vtip. Ani další bitva příliš nového nepřinesla. Zemřeli další 3. A to bylo všechno. Překřtili nás na „Mrtvoly“. Dostali jsme za úkol vyplenit vesnici. A nás to začalo bavit. Rozkaz jsme splnili dokonale. Nikdo nepřežil. Se zadostiučiněním jsme sledovali, jak namyšlenej seržant, kterej nás přišel zkontrolovat, zvrací.
Během roku a půl se z lidí stala zvířata. Bestie, které neznají soucit. Neví, co to je čest. A jsou si vědomi toho, že mohou cokoliv. Jsou nebezpeční. I pro vlastní řady.
Každá válka jednou skončí. A ač jste v ní byli za hrdiny…. náhle je z vás plovoucí chrchel v kaluži, která si říká svět. A vyvstává otázka – co dál? Člověk jednou začne bilancovat. Ohlídne se za sebe a nevidí nic než temnotu a zapomnění.(23)

Jenže každého si jednou najde nějaké světlo, které mu ukáže další cestu. Většinou se v těchto chvílích ozve láska. I mě si láska našla. Sára – krásná žena. V té chvíli zapomenete na všechno. I na minulost. Temnota zůstala uzamčená v mojí duši a jenom občasné noční můry dávali znát, že něco uvnitř mojí maličkosti dýmá.
4 roky nečinnosti. 4 roky, kdy jsem plnil úkoly strážného ve městě. Roky klidu, míru a lásky. Se Sárou jsme měli dvě děti. Jenže kdo se jednou upíše – tak je vojákem nadosmrti. Přišli si pro mě. Musel jsem jít. (27)

Opustil jsem rodinu, své město – kde jsem zastával roli 3.zástupce kapitána stráže a odešel jsem za hlasem nové války. Jenže? Co to je za válku, když do zbraně povolají 28 mužů? Ano tušíte správně. Náš oddíl byl zpátky. A dostal speciální úkol. Natolik speciální, že si vedení dalo záležet a dohledalo každého z nás. A doložilo smrt těch, kteří nepřišli.
Úkol byl prostý – zničit několik vesnic na jakémsi území. Poslouchat se musí… A stará vášeň znovu zaplála.

Jednou ovšem někdo musí složit účty. I my jsme je začali skládat poté, co jsme splnili to, co nám uložili. V hlubokém lese, kde jsme měli vyčkat dalších rozkazů, to přišlo. Měli to připravené vpravdě pečlivě. Hned po první salvě nezůstal nikdo z nás nezasažený.
Ale bojovali jsme všichni – i ti, co už byli prakticky mrtví. A to některým z nás zachránilo život. Ano utekli jsme, ale každý jiným směrem.
A já mířil za svojí rodinou. Ovšem v tu chvíli jsem ji už neměl.

Osud je někdy opravdu krutý. Ani ve městě mě nečekalo přátelské uvítání. Ano byl jsem tak blbej a vlezl tam. Ven jsem se ovšem dostal odpadní stokou, napůl mrtvej, k smrti unavenej.
Kapitán stráže a jeho zástupci byli povražděni. A na jejich místa bleskově dosadili chlapíky, co mě měli dorazit, kdybych náhodou přežil.
Jak je možné přežít s šípem v ruce, rameni a šipkou v břiše? Mě se neptejte. Já to nevím. Vím jenom, že se mi to podařilo. Myslíte si, že se o mě někdo postaral? Omyl.
Ušel jsem několik mil. Nekonečně dlouhých mil, kdy každý krok byl jako pekelná muka, která vám rozrývají vnitřnosti. Země se každým krokem otřásla. To jsem měl něco mezi halucinacemi, horečkou, otravou krve…
Plácl jsem sebou u potoka. Několik hodin, možná dní – čas se v takových chvílích změřit nedá – jsem žil z vody, nějakých kytek, a zlovůle bohů, který jsem během tý doby proklel pokaždé, když jsem měl dost sil na to, abych si na ně vzpomněl.

Nakonec jsem usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal. Probral jsem se a ty nechutné 3 tyče, co mi trčely z těla, tam pořád byly. Nějaký hlas mi sdělil, že kdyby je teď vytáhl, tak bych zemřel. Dlouho, opravdu dlouho trvalo, než jsem se dokázal postavit na nohy. Zbyl ze mě jenom kostlivec s hezkou tvářičkou a hořkostí v srdci. Staříka, který mi tak pomáhal, jsem v duchu nesčetněkrát proklel. Tak moc jsem chtěl umřít a z nějakého zvráceného důvodu jsem umřít nemohl. Nebo nedokázal?! (28)

Stařík mi řekl mnoho věcí. A já mu naslouchal a snažil jsem se pochopit, co se mi to stalo. Chápal jsem, že jsem platil za vše, co jsem kdy provedl. Chápal jsem, že zabít sám sebe je to nejhorší, co mohu učinit. Že bych měl zemřít jako muž. Ale nechápal jsem, proč žiju. Proč musím žít dál. Vina, stesk, sebelítost… to vše zaplašilo nenávist a bezcitnost až na samé dno mé duše. Trvalo dlouho, než jsem byl schopen odejít po svých. V tu chvíli mi stařík řekl, že se vidíme naposled. (29)

Zůstali mi jenom 3 věci – noční můry, meč a hezká tvář.

Zlomený muž, který hledá smrt. Nebo možná smysl života – to se dá určit jen těžko. Nic dobrého už od života nečeká. A přesto možná někdy ve skrytu duše doufá, že nalezne něco, co by mu opět dalo smysl žít.

= .Sinthoras. =