Procházka kolem postav...

Gartred - profesionální společnice a sicco

Narozena na menším hrádku nižšího šlechtice nebo možná spíše loupeživého rytíře – nejpravděpodobněji, jelikož jediné, co si z raného dětství pamatuje, je skalní hrad z bílého kamene s velmi malými okny, ale zato s množstvím pravých zrcadel, zvuk harfy a jméno Gartred (o němž ani neví, jestli opravdu patřilo jí, nicméně se jí tak začalo říkat) . A pak oheň všude kolem, bezmoc, jak se dusila kouřem (tady jsou počátky její fóbie z ohně) , panický útěk někam – kamkoli - před tím žárem a dýmem, křik a zmatek, něčí hrubé cizí ruce a pak příšernou bolest, když ji někdo přehodil přes sedlo koně jako žok a někam vezl. (Později – a pro ni defacto v poslední chvíli - se zjistilo, že jí ten někdo neopatrným zacházením při té jízdě přerazil poslední žebro. To kvůli pozdnímu a nepříliš kvalifikovanému ošetření špatně a nakřivo srostlo, což je dosud vidět) . Když se to stalo, mohly být Gartred tak tři roky. (Bohové vědí, jestli to vypálení hradu bylo přepadení žoldnéři, msta, zbavení se soka a nebo pokus lenního pána o zavedení pořádku v kraji.)

Její první souvislejší vzpomínky začínají v období, kdy žila na okraji města (větší, ale nepříliš významné město) v domě jednoho z významných členů cechu zlodějů, kam ji její únosci prodali. Gartred se začala učit zlodějkou. Věci, vyžadující obratnost či inteligenci jí vždy šly velmi dobře. Naučila se potřebné zlodějské dovednosti včetně plavání, práce s garotou, vrhacími dýkami, míchání některých jedů a lektvarů a jakžtakž i čtení, psaní a počty. Dokázala být velmi přesvědčivá v přetvářkách a schopná lhářka, což ji mnohokrát zachránilo. Nikdy se nenaučila pořádně bojovat ani nic, co by vyžadovalo sílu, vždy byla malá, spíše baculatější a poměrně křehké konstituce.

Ve zhruba jedenácti letech začala být příliš moc hezká a tím i nápadná a přestala se tedy na zlodějské řemeslo hodit. Po dlouhých diskuzích, které ona sama mohla nanejvýš ze skrytu pozorovat, ji prodali nejvyhlášenějšímu kuplíři v okolí. Ten ihned rozpoznal její potenciál, vycítil příležitost a rozhodl se Gartred vycvičit na kurtizánu a společnici pro bohatou klientelu. Najmul lidi, aby ji naučili chodit, mluvit, vhodně se oblékat a chovat, dvorské etiketě, společenské konverzaci, tanci, zpěvu, hře na loutnu, flétnu a harfu, milostnému umění a dalším znalostem, které musí mít profesionální společnice.

Úsilí slavilo úspěch. Gartred byla šikovná, učila se rychle a její jedinou chybou byla svéhlavost a jisté kočičí rysy její povahy. Stala se cynickou a vypočítavou. Naučila se používat své ženské zbraně ve svůj prospěch a začala to dělat programově a zcela nepokrytě – současně si s tím si přestala vážit mužů. Její sebevědomí začalo kolísat mezi dvěma extrémy – vědomím, že je hračkou bez vlastní vůle, přání a možnosti rozhodování a vědomím, že umí a zná víc než mnoho lidí, včetně umění s lidmi manipulovat (tohle neujasněné sebepojetí ji zůstalo dodnes). Vždycky byla a zůstala spíše plachá a když to šlo, společnosti se spíše vyhýbala.

V jejích šestnácti letech ji kuplíř výhodně prodal jednomu postaršímu radnímu. Ten se jí ale velmi rychle rozhodl zbavit, protože na jeho vkus měla Gartred příliš divokou a špatně krotitelnou povahu a dal ji darem jednomu svému příteli, bývalému veliteli městské gardy.

Její nový majitel byl sice už v letech, nicméně díky životu vojáka stále v kondici a poměrně tyran. Věděl, jak zacházet s lidmi a dokázal toho využít bezohledněji než ona. Gartred s ním zezačátku vedla tvrdé boje, které nikdy nedokázala vyhrát, ale znovu a znovu se o ně pokoušela a on se bavil. Právě jemu může Gartred vděčit za to, že se naučila jemnosti v používání svých zbraní, drobným nenápadným fintám a finesám a pochopila důležitost delikátnosti v jednání s lidmi. Postupem času, jak se ona učila jemné ženskosti pro ni on získával slabost. Gartred bylo jasné, že náklonnost a přízeň bývalého velitele vojáků je stejného druhu jako má rád dobrého loveckého psa nebo pěkného závodního koně. Ona ho také nijak neměla ráda, spíše naopak, ale začala ho respektovat.

Všechno tedy mohlo být celkem v pořádku, kdyby se jeho mladičký osobní strážce Raven a Gartred do sebe bezhlavě nezamilovali. A možná by bylo všechno v pořádku i tak, kdyby Raven nezačal mít vůči ní zachranitelské (a posléze i poněkud majetnické) tendence. Oběma bylo jasné, že nikdy nebudou mít tolik peněz, aby se Gartred mohla vyplatit a Raven postupem času začal vést krásné řeči a spřádat krásné představy a plány. Trvalo skoro rok, než nakonec Gartred podlehla snům a rozhodla se svého pána zabít a utéct s Ravenem do hlavního města. Gartred ho zabila v posteli otrávenou jehlicí do vlasů, Raven podpálil dům aby zmátli stopy.

Dlouho se skrývali u jejích zlodějských známých a nebo jeho hospodských přátel. Pro Gartred to bylo nejšťastnější a vlastně jediné opravdu šťastné období v jejím životě. Raven ji obdivoval pro její vědomosti a schopnosti a ji okouzlovala jeho nevinnost a rytířskost. Raven dokázal proniknout pod ochrannou slupku jejího cynismu a přiměl jí objevit v sobě něhu a cit a naučil jí snít a přát si. Gartred měla pocit, že konečně začíná mít život ve vlastních rukou a má pro co žít.

Teprve skoro po půl roce se odvážili vylézt ven, za část jejích šperků koupili koně a vydali se do hlavního města. Neodvažovali se cestovat příliš moc na očích a proto se drželi stranou hlavních cest na lesních pěšinách. Kousek od cíle na lesní cestě před odbočkou na hlavní královskou příjezdovou cestu k městu byli přepadeni potulnými žoldáky, bandity nebo lupiči. Ti Ravenovi podřezali žíly na rukou a nohou a nechali ho vykrvácet. Gartred mezitím co umíral znásilnili. Pak sebrali koně a cennosti a zmizeli.

Bez prostředků a na konci svých fyzických i psychických sil se Gartred dostala do hlavního města. Nějakou dobu bezcílně a bezmyšlenkovitě bloumala po ulicích a proklínala sama sebe, že jediné rozhodnutí, které kdy v životě mohla udělat a udělala skončilo smrtí jediného člověka, kterého kdy milovala a že nemá odvahu a sílu sama sebe zabít a všechno tak skončit. Kradla a žebrala na tržištích, spala pod mosty nebo v opuštěných ruinách v chudinských čtvrtích, vyhýbala se všem lidem způsobem zraněného divokého zvířete a bylo jí všechno jedno. (Na tohle období se později rozpomíná jen s největšími obtížemi a útržkovitě, jako by většina vzpomínek byla v mlze. Ani neví, jak dlouho takhle vlastně živořila. Nicméně její znalost pouličního života spodiny a způsobu jednání s lidmi na hraně zákona nejhrubšího ražení spolu se slušnou zásobou více než neslušného výraziva různých ras a národů pochází právě převážně z téhle doby.)

Když přišla zima a ona začala mít opravdu hlad a mrznout, zvítězila její životní síla, vzpamatovala se a začala se zajímat, jak se o sebe postarat. První její pokus o obživu bylo najít si počestné místo a nechala se zaměstnat jako šenkýřka v jedné hospodě. Nebyla ale ochotná snášet oplzlé poznámky a nabídky opilých štamgastů a věčné uhýbání před plácáním přes zadek a odrážení slovních a občas i fyzických útoků ji uráželo. (Kvůli zachování své cti a důstojnosti se Gartred vždy považovala za profesionální společnici a ne prostitutku - na což koneckonců vzhledem ke svému výcviku a vychování a zkušenostem měla nárok. Vždy odmítala cokoli, co tomu statusu nepříslušelo, a zakládala si na tom. Nehledě k tomu, že byla zvyklá na vzdělané muže na úrovni, co se dokázali chovat a ocenit její umění.) Když přemýšlela, co jiného se nabízí, zamítla okamžitě další jedinou počestnou možnost pro cizí dívku ve městě, a to místo služky, protože neměla ani nejmenší představu o tom, jak funguje domácnost a jak se o ni starat, nebo jak se vaří. Zjistila, že vyšší společnost se schází buďto na soukromých návštěvách, nebo se baví v několika veřejných domech na úrovni, co jsou ve městě. Logickou úvahou dospěla k závěru, že moc věcí neumí, aby se jimi mohla uživit a nechala se zaměstnat v nejvyhlášenějším veřejném domě. Brzy si jí všimli vysoce postavení lidé, díky nimž za přispění svého charisma, inteligence a zlodějských zkušeností získala plno zajímavých a výhodných známostí nejen po městě. Nutnost ji přiměla zdokonalit se v zacházení a jednání s lidmi a získala v tom velmi slušnou praxi.

Jednou za ní přišel jeden z jejích stálých a dobrých zákazníků, velmi slušně situovaný úředník, a slíbil jí nemalý obnos, když získá o jiném slušně situovaném úředníkovi jisté diskreditující informace. Uspěla. Zanedlouho byla požádána, aby přesvědčila několik bohatých obchodníků k poněkud riskantní půjčce městské pokladně. Po čase jí byla nabídnuta vysoká částka, když jakýmkoli způsobem přiměje ke spolupráci jednoho z konšelů. Gartred se to podařilo. Začala mít pověst schopné dámy. Podobných zakázek začalo přibývat a ona časem získala potřebné zkušenosti a dovednosti a postupně i informace, známosti, kontakty a přehled.

Do roka mohla nejen vyplatit sebe z veřejného domu, ale i najmout si vlastní pěkný byt, služebnou a osobního strážce. Stala se vydržovanou dámou, profesionální společnicí na volné noze - a siccem. Vysoce postavení pánové se postarali, aby získala navenek postavení a pověst počestné dámy, a tak si začala přivydělávat a krýt se (a získávat další kontakty) vyučováním etikety, tance a hudby dcer z bohatých rodin. Byla by hloupá, kdyby se vzdala užitečných konexí ve světě veřejných domů, které jí přinášejí nové zajímavé známosti a slušné výdělky, takže s nimi nepřestala udržovat čilé (a pochopitelně utajené) obchodní styky a zaučovat nové svěřenkyně.

V současné době je jí zhruba dvacet pět let a ve městě žije osmým rokem.
Nicméně poslední dobou začala mít trošku problémy s manželkami svých mecenášů, a proto se rozhodla opustit na nějakou dobu město, aby se situace mohla stabilizovat. (Manželky Gartred považuje za vůbec zvláštní sortu bytostí, kterých si ve většině případů váží ještě méně než mužů. Vytvořila si názor, že kdyby se manželky nechovaly jako slepice, byly ochotny muže aspoň navenek obdivovat a lichotit jim, daly jim iluzi důležitosti a moci, nechaly je mluvit o sobě, svých oblíbených koních, psech, závodech, lovech a turnajích a tvářily se přitom, že je poslouchají, a nekecaly stále o penězích na věno pro svou dceru a podobných věcech, uměly ve vhodnou chvíli mluvit a ve vhodnou mlčet, nežádaly pozornost, nežárlily a neležely v posteli jak prkna, ženy jejího povolání by mohly jít po žebrotě.) Obstarala a zajistila před svým odjezdem vše potřebné, nezapomněla se vhodně rozloučit a na vhodných místech přislíbit návrat, sbalila si nejnutnější věci a odjela. Nyní cestuje a dosud jí vydrželo brát to jako pěknou „dovolenou“ a zajímavou cestu za poznáním nových věcí. Vzhledem ke svým schopnostem, ať již zlodějským nebo umění společnice nemá nikdy na cestě nouzi.

Nikdy neproklíná Osud, akorát občas sama sebe, že měla tolik životní síly, že nezůstala na té cestě mrtvá vedle Ravena. Život ji naučil být realistickou a cynickou a věřit jenom sobě, proto tvrdí, že v zásadě má štěstí a nemá si na co stěžovat, že od života toho moc víc chtít a čekat nemůže. Proto si nedělá velké iluze o své budoucnosti a je jí poměrně jasné, že jednoho dne, až přestane moct dělat tuhle práci si zařídí vlastní veřejný dům a nebo se v horším případě vdá za jednoho z bohatých úředníků či obchodníků. Vzhledem k tomu, že i přes některé občasné nepříliš bezpečné excesy se jí nepodařilo otěhotnět (zatím naštěstí), má podezření, že je neplodná. V hloubi duše je však romantická a citlivá a zranitelnější, než by jí samotné bylo milé a než by sama chtěla připustit. Proto jejím snem, který by nikdy nikomu nepřiznala je potkat muže, který by ji měl rád (opravdu rád pro ni samou a ne pro její tělo), kterého by mohla mít ráda i ona, a kterého by si mohla vážit, který by ji toleroval a se kterým by odešli pryč a pak někde našli nějaké pěkné klidné místo, které by se líbilo jim oběma a usadili se tam.