Deník staré Astrid - část pátá

Shrnutí předchozího dílu: Stará Astrid spatří tajemného cizince. Zraněná Bernadeta odmítá návštěvu nemocnice. Astrid na ni naléhá, aby ji alespoň pověděla, co se stalo. A tak ji Bernadeta vypráví o démonech, stvůrách, o ponížení a znesvěcení. I o tom záhadném cizinci, který ji dovezl na práh Astridina domu.

17. června 2008

Život v mém malém domku se od základů změnil. Už nebylo možné, aby se Bernadeta do kláštera vrátila. První dny nebyla schopná ani vstát z postele. I na záchod chodila do nočníku, který jsem tu měla schovaný po vnučce. Třásla se, mluvila trhaně a pořád se dívala do stropu. Snažila jsem se ji přimět k úvahám na téma, kdo byl ten černý jezdec a proč jí takovou dobu pronásledoval, ale marně.

Jak čas ubíhal, uzavírala se stále více a její pohled byl takový vzdálený, jakoby se dívala do nějaké snové zahrady. Zotavila se, ale o návratu do kláštera stále nemluvila. Zůstala u mě. Nevadilo mi to. Bylo mi jasné, že opravdu nemá kam jít. Že potřebuje pomoc. A byla jsem více než ochotná, jí tu pomoc poskytnout. Už pro vzpomínku na ten krásný široký úsměv a zářící oči, které mi projasnily nejeden den v dřívějších dobách. Člověk by neměl pro starosti zapomínat na to krásné a dobré, co bylo.

Čas plynul a to vědomí bylo stále silnější. Neměla skutečně kam jít. Ne v tomhle stavu. Ne s tím šíleným leskem v divých černých očích. Když ji přišla sestra Samuela hledat, zapřela jsem ji. Přišli ještě několikrát. Marně. Když přijela moje rodina, schovala jsem ji do kůlny. Neměla jsem to srdce poslat ji pryč. Byla jako vyděšené malé zvířátko.

Komunikovala minimálně a většinu času se krčila schoulená na křesle, zírala před sebe anebo se procházela vzadu v zahradě, kde ji nikdo nemohl vidět a dívala se tím ztraceným pohledem do dálky. Bylo vtom něco strašně truchlivého. Jakoby její duše byla kdesi daleko a trávou se brouzdalo jenom její malátné raněné tělo.

Pokud hrozilo, že by ji někdo mohl zahlédnout, odcházela sama do kůlny. Měla tam starou postel a houpací křeslo, stolek s židličkou a petrolejovou lampu. A knihy... Haldy zaprášených starých knih, které tam kdysi nashromáždil můj manžel.
Pořád sliboval, že vyrobí knihovnu, ale umřel dřív, než ten slib stačil uskutečnit. Ne že by měl tak málo času, ten slib poletoval kolem mých uší plných dvacet pět let. Vždycky však bylo něco důležitějšího, a tak knihy zůstávaly ve třech zpráchnivělých vojenských truhlicích. Ví Bůh, že byly v hrozném stavu, ale sestra Bernadeta si v nich četla ráda. Nosila si je i do domu. Zdálo se, že jí pomáhají vyplnit samotu.

Jednou musela zůstat v kůlně skoro celý týden, protože u mě zůstala vnučka s dcerou a já trnula, aby jí nenapadlo v noci šmejdit. Byla by skutečně zpropadená smůla, kdyby se vyplížila z domu, aby zjistila, kamže to její stará babička pořád nosí ty tajemné krabičky jídla. Těžko bych ji vysvětlovala, že schovávám v kůlně usouženou mladou jeptišku.

Bernadeta si tvrdošíjně odmítala sundat svůj potrhaný hábit a vyměnit ho za něco jiného. Lpěla na tom s urputností, která hraničila až s posedlostí. Brzy jsem pochopila proč. Sestra Bernadeta totiž schovávala pod svůj rozedraný hábit vzedmutý život.

19. června 2008

Bernadetino břicho rostlo závratnou rychlostí. Už nemělo smysl cokoliv skrývat ani si na něco hrát. Nemluvily jsme sice o tom „problému“, protože to „problém“ rozhodně byl, ale tak nějak jsme to obě tiše přijaly jako holý fakt a začaly se podle toho chovat.
Povídavá usměvavá Tea se docela vytratila a vystřídala ji melancholická mladá žena, postávající v zahradě a zírající zamyšleně do jabloňového sadu.

Její ztracený pohled působil jaksi tragičtěji a zoufaleji, než její rostoucí život, dmoucí se pod potrhaným hábitem. Modlila jsem se, aby ji nikdo neobjevil. O tom, že by měla jet do nemocnice, jsme už nemluvily. Obě jsme věděly, že to není možné. Nechtěla jsem si ani představovat, čemu všemu by ji lékařská věda vystavila, kdyby věděla, čí dítě nosí ve svém lůně.

Když měla vzácně hovornou náladu, sedávala proti mně v kuchyni a odhalovala mi své nejtajnější myšlenky. Náš vztah postupně zdůvěrněl a stal se osobnějším. Ono nelze pěstovat takové tajnosti a zůstat v studené anonymitě. Tahle situace nás spojovala čím dál tím více. Ona věděla, že je na mě plně odkázaná a já věděla, že ji nikdo jiný nepomůže.

Navíc, situace se stávala neudržitelnou. Lidé si začali šuškat, že stará Astrid něco schovává a je tajemná jako zelený opat. Sestry v klášteře si ověřily, že Bernadeta rozhodně není v Trondheimu, jak jsem se jim snažila namluvit a začaly po ní intenzivně pátrat. Co chvíli mi někdo zvonil u dveří a vyptával se. Těhotnou jeptišku to rozrušovalo a to v jejím stavu nebylo dobré. Docela stačily její hrozné vzpomínky.

Pak se objevil i policejní příslušník a mně definitivně vypověděly nervy.

Naložila jsem nejpotřebnější věci a hromadu potravin do svého starého dýchavičného náklaďáčku a vyhlásila, že budu odjíždět k příbuzným. V noci jsem pak vycouvala z dřevěné garáže, kterou kdysi stloukl můj zesnulý manžel, protože z hlediska priorit byla v seznamu daleko před knihovnou a vyrazila do lesů i s Bernadetou na korbě.

pokračování příště…

= Marín =