pátek 30. prosince 2011

Střípky ze života barda Jarilana

 
Noc zimního slunovratu

Slunce se klonilo za obzor a než jeho poslední paprsky zmizely, byl na návsi v Narkanu zapálen slavnostní oheň. Oheň, který měl vesnici chránit během nejdelší noci v roce. Oheň, při kterém se bude až do rána hodovat, zpívat a tančit. No řekněte, kde jinde by měl bard být?

Mé balady, písně a vyprávění přišly na řadu jako první. Ze začátku vážné a poučné, jak k této zvláštní noci patří. Pak už jsem ale zařadil lehčí témata a lechtivější kousky. Víno začínalo přítomným jiskřit v očích a tváře také už nebyly červené jen odrazem plamenů. Poslední, trochu prostopášná písnička, lehká úklona a hned po mně spustili vesničtí šumaři. Věděl jsem, že má práce ještě neskončila, má vystoupení už ale budou soukromá, vždy jen pro pár posluchačů, kteří budou mít zájem. A doufám, že později spíš pro posluchačky. Ostatně mlynářova dcera má oči jasné jako kapky rosy ráno v trávě a na tvářích roztomilé ďolíčky, když se usměje. Přihnul jsem si ze džbánu s vínem a šel ji vyzvat k tanci.

Dozněla má slova příběhu o tajemné noci zimního slunovratu, o noci, ve které se na zemi objevují podivné bytosti, pod sněhem kvetou květiny, zvířata mluví lidskou řečí a kdo má srdce hrdiny, může najít úžasné poklady. Rozzářené oči drobotiny, která se nyní už chystala na kutě, mi potvrdily, že jazyk se mi v tuhle chvíli naštěstí ještě tak moc nepletl. Co naplat, víno zde mají opravdu dobré a silné.
A stejně opojné jako víno jsou i zdejší dívky. Mlynářovic Sindie obzvlášť. V jejích očích jsem četl příslib, když mi při posledním tanci pošeptala, že mě za chvíli bude čekat u studny. Příroda si ale žádala své a tak dřív než ke studni jsem se vydal za hostinec ulevit si. Na hnoji se důstojně procházela slípka. Kropenatá, jen konce křídel měla ozdobená černými peříčky.

„Můžu ti ukázat, kde je ukrytý poklad, barde.“
Trhnu sebou a rozhlédnu se. Nikde nikdo, jen ta slepice mě s nakloněnou hlavou pozoruje okem jako korálek.
„Co se divíš? Vždyť jsi to sám před chvílí povídal dětem. Je přece Ta noc – a zvířata mluví.“
Potřesu hlavou, promnu si oči. Slepice je tady, pořád na mě kouká. Teď má zobák zavřený, ale před chvílí se otevíral a zavíral. Ne, to není možné. Prostě jsem už přebral. Stále mlčím.
„Pch, prý srdce hrdiny – a teď tady vyděšeně kouká na slepici, která mluví. Mimochodem, jmenuji se Anežka.“
„Těší mě… Jarilan…“ vypadne ze mě. Rychle zkontroluji okolí. Opravdu bych byl nerad, aby mě tady někdo přistihl při tom, jak se představuji slepici.
„Tak co, jdeme pro ten poklad?“ nedá si slepice Anežka pokoj.
„No… víš přece, že je Tuhle noc nebezpečné opouštět vesnici a ochranný oheň.“ namítnu nejistě.
„Pro to taky půjdeme napřed pro květ zlatého kapradí, ten tě ochrání.“
„Kapradí ale nekvete.“ vzpomenu si na setkání s jistou bylinkářkou, která rozhodně ještě nebyla bábou.
„A slepice nemluví, že?“ Anežka má prostě odpověď na všechno.
Jen pokrčím rameny a váhavě se vydám za slepicí, která důstojně odkráčela do tmy.

Svého rozhodnutí následovat opeřenou Anežku lituji vzápětí. Nohy se ztěžka boří do sněhu a vidět není ani na krok. A ještě ke všemu mě Anežka požádá, abych jí nesl, prý se jí v tom sněhu jde hůř, než mně. Nestačím se ani v duchu počastovat nejznámějšími nadávkami, když tu zahlédnu mezi stromy zvláštní zlatavé světlo. Anežka jen kývnutím hlavy potvrdí, že tohle jsme hledali.
Když přijdu blíž, nestačím se divit. Palouček mezi stromy je bez sněhu, s krásně zelenou trávou a pestrými květy. A uprostřed toho všeho roste několik trsů kapradin se zlatě zářícími zvonečky. Jen polknu.
„Tak na co čekáš? Běž si jeden ten zvonek utrhnout, nemáme na to věčnost, jen tuhle noc.“ pobídne mě netrpělivě Anežka.

Sotva je zlatý zvonek schován bezpečně za košili a kabátec, pokračujeme dál, teď prý už přímo k pokladu. Lesy jsem se něco nachodil, i v noci. Ale ty podivné zvuky, které sem tam zaslechnu, pohyb zahlédnutý koutkem oka a bytosti tak rychlé, že je nejde spatřit, podivný šepot a vzdychání, tajemná světýlka mezi stromy – ano, přiznám se, měl jsem pořádně nahnáno. Mimoděk se má dlaň dotýkala kabátce v místě, kde se pod ním ukrýval květ zlatého kapradí. Na Anežku jsem se ani neodvážil pohlédnout. Udělal jsem to jen jednou a vypadalo to, že se na rozdíl ode mě náramně baví. A kdo by chtěl vidět, jak se slepice baví jeho strachem?

Tentokrát se mezi stromy objevila namodralá záře. Vycházela z pramene vody, který zvonivě padal ze skalky do malé tůňky. Zářily kapky rozstřikující se okolo, zářila zpěněná voda v tůňce. Bylo to nádherné. Děsivé, ale krásné.
„Tak kde je ten poklad?“ podíval jsem se na Anežku, kterou jsem držel na svém předloktí.
„Budeš si ho muset zasloužit. A hlavně, Jarilane, zkus se chovat jinak, než jak se chováš obvykle. Jinak nedopadneš dobře.“
Nadávky pronášené v duchu směřovaly nyní k Anežce. Jejich proud byl ale rázně uťat, to když se u tůňky objevily víly. Tak krásné bytosti jsem snad ještě neviděl. Co na tom, že byly tak trochu průsvitné. Byly nádherné, úchvatné, neskutečné.
„Nezapomeň – změna chování!“ připomněla mi Anežka, když slétla z mé ruky.
Ale já byl už ztracen. I když to byly víly, byly to ženy. A jak já bych se mohl k ženám chovat jinak než obvykle? Tvářit se, že se mi nelíbí, tvářit se, že jsou mi lhostejné, tvářit se, že se nepokusím splnit jakékoliv jejich přání, jen abych s nimi mohl zůstat co nejdéle? Usmál jsem se. Tak, jak se to ženám na mě líbí, trochu nesměle a plaše.
„Bard Jarilan, k vašim službám…“ doprovodím představení se úklonou.
„Bard! Bard!“ neskrývaly víly své nadšení.
„Zazpíváš nám, že ano? Zahraješ nám? Zatančíme ti…“ ozývaly se jedna přes druhou.
A já hrál a zpíval. Nevnímal jsem zimu zalézající pod nehty, prsty mi nekřehly, hlas v mrazivém vzduchu neztrácel jistotu a znělost. Hrál jsem a zpíval a úplně zapomněl na Anežku, na poklad a na to, že dnes je Ta noc.
Víly napřed jen poslouchaly. Pak začaly tančit. Bohové! Nikdy jsem neviděl nic podobného! Nádherná poloprůsvitná těla v ještě průsvitnějších závojích. Všude kolem mně, pohyby tak svůdné. Jako když se květiny kloní pod dotekem vánku, jako ženské vlasy vznášející se ve vodě, jako divoký tanec plamenů, jako sněhové vločky snášející se k zemi.
Nevím, kdy jsem přestal hrát a přidal se k nim. Pozvolný a něžný tanec nabíral na prudkosti a vášni. Víly vířily kolem mě čím dál rychleji. Brzy jsem už vše vnímal jen jako rozmazanou šmouhu. Nevím, proč se mi pak v tom největším reji neslo k uším slepičí kvokání, a před očima se mi míhala pírka…

Probudil jsem se s třeštící hlavou a s jazykem jako struhadlo přilepeným k suchému patru. Opatrně jsem otevřel oči. Sluneční paprsky nakukovaly škvírami ve střeše do stodoly. Na slámě vedle mě ležela má loutna. Ještě chvíli jsem zůstal ležet a marně se snažil vzpomenout, jak jsem se sem do stodoly dostal a co tomu předcházelo. Dospěl jsem k rozhodnutí, že trocha studené vody mé paměti určitě pomůže. Ztěžka jsem se vyhrabal na nohy a vyšel ven, rozhodnut zamířit přímo ke studni. Měl jsem nejasný dojem, že ke studni jdu pozdě. Z dojmu se stala jistota, když jsem venku uviděl mlynářovic Sindii. Její nevraživý pohled mě nenechal na pochybách.
Strnule jsem na ni zíral. Seděla na stoličce a škubala slípku. Kropenatou, s černými pírky na koncích křídel.
„Anežko!“ vyhrkl jsem chraplavě a vyděšeně.
Pohled Sindie se z nevraživého změnil na vražedný.
Sklonil jsem hlavu a vydal se konečně ke studni k ranní očistě. Rozepínal jsem a svlékal si kabátec a dumal, jestli jsem se včera v noci opravdu vydal s mluvící slepicí Anežkou najít poklad, který jsem nakonec nezískal, protože jsem se k vílám nedokázal chovat tak, jako by to nebyly ty nejkrásnější ženské na světě. Ne, to se stát nemohlo. Prostě jsem se opil a tohle všechno se mi jen zdálo. Bolestně jsem se pousmál. Přetáhl jsem košili přes hlavu.
A dnes už podruhé zíral jako na zjevení. Tím se pro tuto chvíli stal povadlý zvonek zvláštní zlatavé barvy, který se nyní válel ve sněhu u mých nohou.

Slepičí vývar na zahnání kocoviny jsem si ten den opravdu nedal.

= Janika =

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)