Deník staré Astrid - část druhá

Shrnutí předchozího dílu: Seznámili jsme se se starou Astrid a její nutkavou potřebou svěřit řádkům deníku tíživé tajemství. Poznali jsme mladou Teu, dívku, která se rozhodla vstoupit do řad církve, kde získala nové jméno - Bernadeta. Byli jsme svědky chvíle, kdy se sestry Bernadety zmocnily obavy, že ji někdo pronásleduje a v tuto chvíli přichází pokračování příběhu ...


11. června 2008

Ze začátku jsem její obavy brala na lehkou váhu. Prostě jsem si myslela, že přehání, že je to jen náhoda, které bujná fantazie, jíž tahle mladá děvčata mají bez ohledu na řeholní roucho, propůjčila křídla větru. Jenže ona mluvila tak střízlivě… tak věcně. Žádná patetická gesta. Žádné drama ani touha zapůsobit. Jen mi to oznámila a víc se k tomu nevracela.

Když odešla, nemohla jsem usnout. Tak nějak mi to nešlo z hlavy. Kdo by proboha pronásledoval mladou jeptišku? A z jakého důvodu? Jediný důvod, proč by někoho měla zaujat, který mě napadl, byla její až andělská krása, tolik zdůrazněná hábitem. Pak má ovšem prostě obdivovatele a není důvod se nad tím pozastavovat nebo znepokojovat. S tímhle zjištěním jsem spokojeně usnula, rozhodnuta více pronásledování sestry Bernadety neřešit.

Poprvé ho uviděla v mariánské kapli v Nidaroském dómu v Trondheimu. Stál ve stínu chrámového sloupu a všimla si ho, až když vystoupil a pozdravil ji zdvihnutím ruky ke klobouku. A to na tom bylo vlastně to nejzvláštnější. Že měl klobouk. V kostele. Nesmekl. Navíc Berandeta říkala, že byl podivný. Jakoby z jiné doby. Bernadeta ho vlídně pozdravila a šla si po svém. Jenž krátce na to, ho pod chrličem ve tvaru rytíře uviděla znovu.

Opíral se o stěnu a díval se na ni. Jeho oblečení bylo celé tmavé v černých a šedých odstínech. Měl plášť. Díval se na ni a jeho oči měly nesmírně uhrančivý pohled. Jakoby se jí propalovaly až duše. Nepromluvil. Jen se díval.

13. června 2008

A od toho dne už nebylo víc klidu. Berandeta začala potkávat svého neznámého „ctitele“ i v Orkangeru. Velice jí to překvapilo a teprve když začala narážet na toho černého muže všude, kam se jen vrtla, přišla na myšlenku, že ji pronásleduje.

Poprvé ho v Orkangeru zahlédla za bouřky. Bouře jsou v Orkangeru vždycky úctyhodné, co si tam pamatuji už od svého dětství a tahle byla obzvlášť ošklivá. Blesky křižovaly oblohu, z nebe se na zem hrnuly provazce vody a déšť bušil do země s takovou silou, že se okamžitě tvořily potoky kalné špinavé vody, valící se okraji silnic. Psa by nevyhnal, ovšem jeptiška to je jiná… Bernadeta se zrovna vracela ze sirotčince, když ji bouře chytila přímo uprostřed cesty. Utíkala se schovat a skoro vrazila do muže, který se zčista jasna vynořil proti ní. Šel městem, jakoby se nechumelilo a veškerý déšť ho nechával chladným. Jako by byl slunný den.

Bernadeta se kolem něj chtěla prosmeknout, ale on jí chytil za hábit a zastavil ji. Překvapeně se na něj podívala. Měl dlouhý plášť z jakési tmavé kůže a na hlavě klobouk. Nejdříve jí to nedocházelo, ale pak se otočil a jeho šedivé oči, šedé a kalné jako voda, stékající po jejich tvářích zasvítily mladé jeptišce zblízka do tváře. Byly plné zoufalství a beznaděje. Vtom pohledu byl zmar a byla v něm smrt. Jako křik krkavců ohlodávajících poslední kost. Byly prázdné, příšerně prázdné.

Aspoň tak mi to vyprávěla sestra Bernadeta. A já naslouchala s dychtivým zájmem člověka, který nechce slyšet takové nesmysly a přitom si nedokáže poručit, abych po nich lačně nedychtil. Navíc ten způsob jakým to vykládala… Jakoby mi povídala o tom, co si koupila v obchodě. Naprosto střízlivě a bez emocí. A pak dodala, že se bojí. A řekla to tak, že jsem si nebyla jistá, jestli to neříká jen proto, že si myslí, že to očekávám. Rozšířené oči jsem tu měla já, já lapala po dechu a měla jsem o ni příšerný strach. Ona byla klidná. Děsivě klidná.

Teprve ve chvíli, kdy se na ni podíval, uvědomila si Bernadeta, že už toho muže viděla. Poznala ho podle toho divného klobouku. Jeho dech ji studeně ovanul tvář. Všimla si, že má jizvu, která se mu táhla podél levé skráně až k bradě. Ošklivě rozšklebená, jako od nože. Bledá tvář, uhrančivé šedé oči a bílé dlouhé vlasy, nedbale svázané na krku stužkou. I když měl svoje zvlněné kadeře bílé jako mléko, jeho obličej byl mladý. Skoro krásný, nebýt těch divných krkavčích očí.

Bernadeta na něj chtěla promluvit, ale on ji podivným gestem položil prst na čelo. A pak se začal smát. Byl to nervy deroucí smích. Tichý, ale syčivý a tak pronikavý, že jí připadalo, že ho stejně musí slyšet i lidé za zavřenými okny. Pak se otočil a doslova odplul do tmy. Bernadeta mi tu pak přísahala, že slyšela dusot kopyt. Slyšela ho až ke dveřím mého domku, kam se uchýlila před deštěm a možná před hrůzou. I když ta v její tváři nebyla, když jsem otevřela dveře a viděla jí tam stát. Promočenou a osamělou. Černobílou postavičku v bouři....

pokračování příště…

= Marín =

A jaké budou další osudy sestry Bernadety, a co onen záhadný cizinec který se objevil na scéně? V další části se dozvíte víc.