středa 26. října 2011

Skřítek

Skřítek

Uprostřed lesa na mýtince,
malý Skřítek seděl.
A ten Skřítek velmi smutně
na cestu do tmy hleděl.

Čekal, čekal dobu dlouhou,
ale ona nikde.
Už pomalu zmíral touhou
domů běžet klidně.

Už začínal bloumat myslí,
zda-li nestalo se jí nic.
Život začal ztrácet smysly,
čím dál víc a víc.

Když v tom uviděl ho děda jeden,
který domů nákup nesl.
Položil tragač plný beden
a na zem vedle Skřítka klesl.

"Co ty tady sklesle sedíš,
na pařezu, na mýtince?
Proč domů ještě neběžíš,
do chaloupky, k Tvé mamince?"

Zeptal se ho děda milý,
aby řeč zavedl.
A tak ho Skřítek se vší pílí,
svým příběhem provedl.

"Potkali jsme se před nedávnem,
když na zámku jsem sloužil.
Od té doby jsem každou chvílí,
jenom po ní toužil.

Ale jak ona o mě smýšlí,
já neměl ani tušení.
Když na ni však myšlenky mé přišli,
já měl srdce těžké bušení.

A to u mě není běžné,
jen aby bylo známo:
disponovat nízkým tlakem
mi to vínku bylo dáno.

Dlouho nebylo mi rady,
co se mnou vlastně dělo se.
Na těle nebylo žádné škody,
jen duše chvěla se.

Však časem bylo mi už jasné,
co se mnou se stalo.
Že má mysl i mé srdce,
čirou láskou vzplálo.

Teoreticky jsem tak měl jasno,
prakticky však byl zmatený.
V hlavě pořád pusto prázdno,
jen na ni myšlenkami upřený.

Jak dál si počnout
a co dělat jsem měl?
Nad věcmi jako tyto,
jsem celé dny přemýšlel.

Až dospěl jsem k rozhodnutí,
že čert to celý vem,
nebudu se jenom trápit
a pozvu ji někam ven.

Třeba na palouček mezi stromy,
protože je tu hezky.
Nestojí tu žádné domy;
jsou tu jen dvě stezky.

Málokdo tudy projde v noci,
tady je konec světa.
Jenom občas ňácí cvoci,
pozdě domů meta."

V tom si náhle uvědomil,
že dědu nazval cvokem.
Ten se však nijak nerozohnil
a dál se díval bokem.

Ale dál Skřítek už nevyprávěl,
jen, dívaje se do dlaní,
dodal pár slov na závěr,
tónem plným zklamání:

"Nakonec to vypadá,
že ona dnes už nepřijde.
To už to tak dopadá.
Nikdy mi nic nevyjde."

Když však děda zaslechl
ta slova plná beznaděje,
zhluboka si povzdechl
a řek, k němu se otáčeje:

"Nevěš hlavu, ty můj Malý,
třeba ještě přijde. Navíc,
to co bychom nečekali,
nás někdy překvapí nejvíc.

Nikdy předem přesně nevíš,
jak to všechno dopadne,
zvláště pokud nepolevíš
a tvá snaha neopadne.

Chce to se trpělivosti učit,
ještě není noci konec.
Nemá cenu se předem mučit,
ještě neodzvonil ranní zvonec.

Možná se jenom zdržela
a přijde trochu později.
Nebo se někde ztratila,
či přepadli ji zloději.

Promiň, to moc povzbudivé není,
ale jen jsem tím chtěl říci,
že zbytečné je všechno klení
a předem zhasínat svou svíci."

Skřítek- teď plný vyhlídek,
se za sebe trochu styděl.
Měl v hlavě tolik výčitek...
Když v tom ji uviděl.

Noc najednou jakoby změnila se v den,
a snad i ptáci začali zpívat.
On nevěděl, zda-li je to jen sen.
Nemohl uvěřit, nemohl se vynadívat.

Děvče jako z růže kvítek,
to rozhodně bylo.
Přesně jak si vybavil Skřítek,
co do paměti se mu vrylo.

Rychle k němu běžela,
po jedné z těch dvou cestiček.
Už z dálky volala zvesela,
že ztratila střevíček.

Musela se domů vrátit-
to proto to zpoždění.
Nechtěla se někde vyvrátit
a přijít ještě k zranění.

To Skřítkovi bylo ale skoro fuk,
hlavně že ji zase viděl.
Dostal známý srdce tluk,
až z toho celý zrozpačitěl.

Zapomněl snad všecku abecedu,
začaly ho chytat mdloby.
V úzkých se podíval na dědu-
po něm ale ani stopy.

Jakoby tam nikdy nebyl,
jakoby se mu jen sen zdál.
Sen, co do mysli se vryl
a cenné rady tam dal.

To už však byla dívka u něj,
do očí se mu dívala.
Uviděla jeho rdění
a mile se usmála.

...

Ti dva se dohromady dali
a jsou dodnes spolu.
A že budou spolu taky dál,
o tom není sporu.

=TruxXerus=

Žádné komentáře:

Okomentovat

1. Do velkého textového pole napište komentář
2. Vyberte podpis, lze i anonymní
3. Klikněte na tlačítko "Přidat komentář"
4. Opište písmena z obrázku (ochrana proti spamu)