Velkolepý epos o hrdinné výpravě na draka

Vpodvečer na Svatého Jiří
kdy pověry a mýty se šíří,
zrodila hlava má myšlenku,
jak jinak – geniální vcelku.
Rázně změním život svůj,
hrdinou se stanu, stůj co stůj.
Seberu odvahu a sečnou zbraň,
pak zabiji hroznou saň.

Zdolat draka musí býti snadné.
K nohám mi padnou dívky vnadné.
Otec přivine mě na svou hruď
řka – jak jsem ti křivdil, Bůh mě suď.
Matka dojatě bude lkát,
že jsem ňouma, přestane se smát.
Budoucnost má je sluncem prostoupená,
uznání všech, to bude má cena.
Stačí jen málo – drobnost jaká -
jen zabít nějakého draka.

Nemám nic proti drakům a jiné zvěři.
Však lidé v jejich sílu a moc věří.
Chci-li být rekem, hlas lidu musím kvitovat,
přerostlé potvory nesmím litovat.
Když pro slávu musí to být,
nebohý drak bude bit.

Jak na něj – na to přijdu lehce,
není mi třeba žádné lekce.
Při sobě ostrý meč mám -
snad nezraním se o něj sám.
Jsem mladý, plný sil,
zvládnu pár krušných chvil.
Drakův řev, plamen, síra -
ty zmůže nezdolná má víra.

Už nese mě věrný můj kůň,
už míjím louky, les i tůň,
už skalnaté útesy v dálce vyhlížím,
tam měl by žít drak – pokud vím.
Nedočkavostí se chvěji,
vítěznou píseň radostně pěji.
Budu uznáván, veleben a slaven;
pokud nesežehne mě dračí plamen.

Vtom zahlédl jsem malou osadu;
občerstvit se není na závadu.
Než zvěčním se hoden slavení,
navštívím prostá stavení.

Tu objevil se malý psíček,
hopsající jako chlupatý míček
Úsměv na rtech mám - je to jen malé zvířátko.
Však velký problém, jak poznám zakrátko.

Ó marno, nešťastná má mise!
Co je to za vlhko? táži se.
Toť koňský pot, co po nohou mi stéká,
můj oř se psíka leká!
Se zběsilým frkem na zadní se vzpíná
a vzápětí – to není moje vina -
kůň trhne sebou – a ouha,
Stačila jen chvíle pouhá,
k zemi potupně se řítím,
pitomé zvíře – spravedlivě se lítím.

A splašený kůň v dálce mizí -
ne, nemá udatné srdce ryzí.
Co naplat, najdu ho – pokud vstanu,
však spravedlivým hněvem planu.
On zkazil celou mou výpravu,
to mám za svou péči, lásku, stravu.

Je konec všemu, zoufám si planě,
od hlíny si čistím dlaně.
Cožpak mohu pokračovat v pouti,
když mne krutá bolest kroutí?

Takto na draka nemohu,
že vůbec žiji, děkuji Bohu.
Takto nemohu utkati se s drakem,
své tělo kontroluji zrakem.
Z odřeného kolena krev crčí,
na čele mi boule trčí,
jsem vážně zraněn, ach, jaká zrada,
rozbitá je i má brada!

Opravdu není mou vinou,
že plány smělé rázem hynou.
Zavinilo zbabělé zvíře,
že nespěji k dračí díře.

Já však se nevzdám, slibuji!
V mé hlavě nový nápad bují.
Já přece jen budu hrdina.
Mým domovem je dědina,
zde naivní je lid, ne jak v městě,
a velký trh stojí mi v cestě.

Jak rychle ambice se mění,
dračí zub stál celé jmění.
Já však cennou vezu trofej,
s ní v torně je mi hej.

Už projíždím rodnou vískou,
teď zvýším svou reputaci nízkou.
Nad hlavu zvedám zub dračí,
sousedům jako důkaz stačí.
A kdo přece jen měl by pochyby,
zří bolestivé mé pohyby.
Šrámy, boule, rány těla mého,
to důkaz boje je pro každého.

A pak líčil jsem, jak zahubil jsem draka.
(Kdo lže, ten krade jako straka.)
Já jsem však výjimka, jistě přece,
já spadnul jsem z koňské plece.
Ke lži přiměly mě okolnosti;
a praštící mé kosti.

Za udatného reka má mě celá ves,
snad ještě zítra, stejně jako dnes.
Snad bude tomu tak navždy, dál a dál.
Pokud nezjeví se svědek, jenž by pravdu znal.

= Marie Pivná =