Jak k nám přicházejí postavy, které máme rádi

Tak dobrá, dobrá, budu v té jeskyni hrát. V tom úžasném propracovaném světě z počítačového RPG Dragon Age. Ráda zase potkám staré známé. Alistaira, Lelianu, Morrigan, Wynne a hlavně Zevrana.
Takže vymyslet postavu. Bude to elfka, městská elfka. Líbí se mi, že v tomhle světě jsou elfové ti opovrhovaní, ti na okraji společnosti. A bude to Lotr, samozřejmě. Vražedkyně?
“Šílíš? Já nejsem žádná vražedkyně, toho strážnýho sem zabila, protože on chtěl zabít mně…“

Hmmm, měla bych si dát pauzu, už slyším hlasy.
“Heleď, tys mě volala, ty mě potřebuješ, ty chceš vyprávět můj příběh, vědět, jak to se mnou bylo…“
“… a kdo jsi?“
“Sem Sei, no, chtělas nějakou elfku z Odluky, ne? Tak sem tady…“
“No to jsem chtěla… vymyslet si ji.“
“Proč si chceš něco vymýšlet? Sem tady a všechno ti vo sobě řeknu. Budem si rozumět, uvidíš, pude nám to spolu…“

Moc romantické, metafyzické, ujeté, přitažené za vlasy? Takhle tvorba nové postavy neprobíhá? Nesmysl? No když myslíte…

Ve většině jeskyní na Abarinu je na hráče kladen požadavek na RPG, čili na role-playing game. Hraní rolí. Hrát můžeme jen toho, koho dobře známe. A dobře znát můžeme jen někoho, o kom hodně přemýšlíme, o kom toho víme co nejvíce, koho si pustíme pod kůži. Nebo on nás, to už záleží na úhlu pohledu.
Každý z nás má své vymazlené postavy, za které se příspěvky píší skoro samy, které jako by nám šeptaly svůj příběh místo toho, abychom ho my lopotně vymýšleli.
Rozhodně to ale nejsou postavy, jejichž životopis odbudeme deseti řádky. Nejsou to povrchní osoby, o kterých je nám zatěžko popřemýšlet. Nejsou to namakaní neporazitelní a dokonalí borci.
Jsou to ti, kteří mají i své slabé stránky, své potíže, své chyby. Prostě ti, kteří doopravdy žijí, kterým ten život vdechneme a ten život jim všichni uvěří. A pak je ostatní hráči mají rádi, i když jejich postavy je můžou milovat, nesnášet, litovat je, opovrhovat jimi. A mají je rádi právě pro to, že tohle mohou. Je radost a čest se s takovými postavami v jeskyni potkat. Je úžasné spojit s nimi život své postavy.
Protože kromě vůle a snahy PJe jsou to právě takové živé postavy, které tvoří příběh. A ten příběh pak je, ač jakkoliv jinak fantaskní, magický či nereálný, najednou živoucí a uvěřitelný.

Jsou to ti, v kterých je kus z nás. Ať už to, jací bychom chtěli být a co bychom chtěli umět, co bychom chtěli prožít nebo naopak to, čeho se bojíme, co bychom v žádném případě chtít být nechtěli a s čím se přes ně zkoušíme vyrovnat. Naše přání, tužby, ale i ventilace naší temné stránky. Nebo třeba jen prosté přání být na chvíli úplně někým jiným a žít úplně jinak a jinde.

Svým oblíbeným postavám většinou nepřipravujeme lehký osud a jednoduchý život. Ano, hrát za někoho spokojeného, vyrovnaného sám se sebou a se svou minulostí, hledícího vstříc klidné budoucnosti nás moc neláká. Ostatně, hrajeme hrdinu, ať už je to hrdinství jakéhokoliv rázu. A pokud už si takovou postavu vytvoříme, stejně víme, že se všechno změní, jakmile příběh započne.
Nevyřešená minulost zasahující do současnosti, konflikty, ať už vnitřní nebo díky složité povaze konflikty s ostatními, nejistá budoucnost, touha něco dokázat, překonat nepřízeň osudu a sám sebe, to je to, co našim oblíbencům dáváme vesměs do vínku.
Představme si ale na chvíli, že bychom některé ze svých postav stanuli tváří v tvář. A on nebo ona by se začali ptát, proč jsme jim připravili tak těžký život, proč, když máme tu moc, jsme je nechali tolikrát trpět a trápit se. Proč, když je máme tak rádi, jim to děláme tak těžké. Představa, z které zamrazí.

Ale ač jsme lidé s nádhernou a bezbřehou fantazií, víme, že tohle se prostě stát nemůže. A tak si dál můžeme vymýšlet své světy a obydlovat je pro svou zábavu postavami, které to tak často nemají lehké. Bez obav, že by nám to mohly vyčíst…

“No já bych ti to asi vyčetla, kdyby sis to, co mě potkalo, vymyslela. Asi bych ti dala i přes držku, kdybych měla tu možnost…
Eště, že to tak není… ale pak nechápu, proč jim tak kecáš, proč jim neřekneš na plnou hubu, že si nic nevymýšlej, že prostě jen popisujou to, co je…“
“Oni na to jednou přijdou sami, Sei.
Tak co, řekneš mi, jak to nakonec dopadlo s tou svatbou, ať to můžu jít napsat?“