Procházka kolem postav, které stojí za povšimnutí

Jarilan
(hráč: Janika)

„Potulní kejklíři jdou zasněženou plání,
v obitém talíři vaří vítr ke snídani,
s cvičenou opičkou na rameni,
životem malinko unaveni,
potulní kejklíři jdou bílou plání.

V kovárně na kraji vsi všechen sníh už ztál,
dobrý kovář odžene psy a pozve je dál,
sláma je postelí i peřinou
a oni jeden k druhému se přivinou
a zítra na návsi začíná candrbál.

Kejklíři, kejklíři jdou.

Po schodech kostela poskakuje míč,
muž s tváří anděla ohýbá železnou tyč
a krásná dívka jménem Marína
zatančí tanec pohanského bůžka Odina
a zítra po polednách budou zase pryč.

Vozíček z lipových dřev po hlíně drkotá,
červená nepokojná krev je erbem života,
všechno, co chceme, leží před námi
za devatero poli, devatero řekami,
nad zimní krajinou slunce blikotá.

Kejklíři, kejklíři jdou.
Kejklíři, kejklíři jdou.
Kejklíři, kejklíři jdou…“

Opřu loutnu o stůl a pohlédnu na ženu, která přede mě staví jídlo.
„Paní hostinská … Ta večeře vypadá skvěle! A věřte, že od tak milé ženy by mi chutnaly i brambory na loupačku jako ta nejvybranější krmě…“ usměji se na ni. Úsměv je to něžný, milý a tak trochu nesmělý a ostýchavý. Zlehka se dotknu její ruky. Zamračený pohled jejího muže za šenkem nevidím nebo prostě nechci vidět.
Obrátím se zpět ke svému společníkovi:
„No ano – když jsem utekl z domu a přidal se ke společnosti kočovných kejklířů, bylo mi čtrnáct. Víš, doma mě už nic nedrželo. Otec zemřel, když mi bylo šest let. Tenkrát se hnala strašná bouřka a bylo potřeba sklidit obilí. Déšť je zastihl ještě na poli. Prochladl, dostal zápal a zemřel.
Dva roky na to se mamka znovu vdala. A rok na to zemřela i ona – když mému otčímovi rodila dceru. Ta se pro něj stala vším, já začal být jen levná pracovní síla na statku, který měl jednou patřit mě.“ Ušklíbnu se. Nezdá se ale, že by tyto vzpomínky nějak bolely, asi už čas dokázal otupit onu bolest nad ztrátou rodiny.
„No, stejně by ze mě nikdy nebyl dobrý statkář.“ Zasměji se, příjemným lehkým smíchem.
„Byl jsem vždycky takový větroplach a snílek.
A kejklíři? To ti byla krásná doba…“ zasním se.
„Každou chvíli na jiném místě, jiní lidé, jiná krajina, nové zážitky…“
Opět se chopím své loutny a se zasněným pohledem zazpívám kousek písničky:

„…Pojď poslouchat písně, co na kopcích déšť vypráví,
když se kapradí dotýká mraků, padá do trávy,
v jeho písních vždy zaznívá naděje, radost i žal,
nitky příběhů minulých, dob, co čas s sebou vzal…

Nyní nechám loutnu ve svém klíně a jen se usměji na hostinskou, když vidím, jak pozorně mé písni naslouchala. Další úsměv je už určen jen mně samotnému, když vidím, jak mírně zčervenala ve tvářích, rychle se podívala po manželovi a spěšně se vydala obsloužit hosty u dalšího stolu.
Znovu se má pozornost obrátí na muže u stolu.
„U kejklířů jsem se naučil spoustu věcí. Umím trochu žonglovat i chodit po laně jsem zkoušel, různé akrobatické kousky - ale žádná sláva…“ zase ten smích.
„Vrhání nožů – no to, už je o něco lepší…
Samozřejmě jsem se u nich naučil i spoustu jiných užitečných věcí. Třeba mluvením vymámit z jalové krávy tele, kecání mi vždycky šlo. No, a když bylo málo peněz a byl hlad… No co, někteří vypadali na to, že mají peněz dost a tak nebudou trpět nedostatkem, když se obsah jejich váčku přesunul k nám…“ pokrčím rameny a vesele na muže mrknu. Vypadá to, že si s tímhle nedělám moc těžkou hlavu, že si asi vůbec z málo čeho dělám těžkou hlavu.
„Ale nejdůležitější je pro mě hudba… Víš, písně, to je něco úžasného… Každý většinou dokáže tak nějak říct, co chce, co si myslí, co cítí…
Ale když své myšlenky, touhy a přání vyjádříš písní… a nebo příběhy… Je… je to nádhera!“
Když mluvím o hudbě a písních, mé oči se rozzáří, vlastně celá tvář se tak nějak rozzáří a prosvětlí. Je vidět, že svá slova myslím naprosto vážně a jdou mi ze srdce i z duše. Pohladím loutnu spočívající na mém klíně a to pohlazení si nezadá s něžným polaskáním ženského těla.
Potřesu hlavou, s úsměvem pohlédnu na muže a pak pokračuji (jako bych potvrzoval ono dotknutí se loutny):
„Vím jen o jediném, co se může vyrovnat hudbě… ženy…“
Koukám chvíli zasněně a nepřítomně před sebe, pak můj pohled sklouzne k šikovné šenkýřce a usměji se na ni.
„Ženy… to jsou bohyně!!! Krásné, žádostivé, nevyzpytatelné, veselé, roztoužené, nesmělé, ostýchavé, nevinné, zkažené!!!“ zase smích a jen pokrčím rameny.
„No ano, věř mi, v každé nalezneš bohyni, když se k ní tak budeš chovat. Já je prostě miluji!!!

Tak to teda prrrr, to jsi teda přehnal!!! Já jsem nikdy žádné neslíbil, že s ní zůstanu a nikdy jsem žádné netvrdil, že je ta jediná!!! To ne!
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, pořád mě to táhne dál a dál…
Tolik jsem toho ještě neviděl, tolik míst jsem nepoznal, tolik písní nenapsal, tolik žen nepomiloval…
Cože? Že nevím, co je láska? To se pleteš, vždyť jsem říkal, že je miluji… No ano, všechny!“ pousměji se a jen zavrtím hlavou, jako by mi nešlo na rozum, že tak jasnou věc nechápe.
„Jo tak, ty myslíš takovou tu velkou a jedinou lásku… No, věřím, že jednou přijde, ano, jistě na mě někde čeká. Ne, já ji hledat nebudu, ona si mě najde sama, víš? Jednou tady prostě bude…“ mrknu na muže a znova mé prsty rozezvučí struny loutny.

„Z předsudků svleč se, promoklas’
naboso budem brouzdat v sobě
hladinu klidu nezčeří
ani tvůj sten, jenž s sebou nese
po bouřce vlídné příměří
po bouřce vlídné příměří
po bouřce vlídné příměří, příměří

Den - dítě vstoupí do dveří
nad dvěma těly rozestře se
den - dítě vstoupí do dveří
nad dvěma těly rozestře se
Na na na...

A když skončím, znovu nenápadně pohledem zkontroluji šenkýřku, ne, teď na ni nekoukám otevřeně, nemrkám, neusmívám se na ni, jen se pousměji pro sebe, když vidím, že se jen pomalu vrací do reálného světa ze světa tónů a písně.

„Jo tak… proč jsem od kejklířů odešel? To je složitější…
Jednou jsme přijeli do malého městečka. Všechno bylo v pořádku, než jsem se seznámil s Ajlin… Krásná dívka…“ zasním se.
„Naneštěstí to byla dcera jednoho z radních… No a papínkovi se náš vřelý vztah tak nějak nelíbil … Kdyby měl alespoň tolik cti, že by se vypořádal se mnou. To ne – zapracoval u ostatních radních a nechal vyhostit z města celou naši skupinu. No a já tomu moc nedodal, když jsem zazpíval tuhle píseň, když nás vedli drábi kolem radnice…

„Ctihodní jdou, mají sváteční procesí
pěkně růžoví jsou, svědomí jest jim hrou.
Závist a zášť k pasu do měšce pověsí
mají baret a plášť, a to cení se zvlášť

Almužnu dát, zvedat chvost jako páv
a když sis nakrad’, tak slav
běž se hadrákům klidně smát
úsměvy hrát, a ty, cos’ náhodou chcíp’
buď zdráv, je dobro jen vtip
starý satan ví, že je mlád.“

Ušklíbnu se.
„No a pod radnicí byla šatlava… tak mě tam rovnou strčili. Prý pobuřování, nactiutrhání a zesměšňování – holt potrefená husa vždycky zakejhá…
Když mě po měsíci pustili, už jsem je nenašel… kejklíře…“ zvážním a posmutním, jen lehce vybrnkám kousek melodie.
„Nikdy jsme neměli naplánováno předem, kam půjdeme… Nemohli na mě čekat, museli dál… A možná bych je i našel, kdybych nemusel utíkat před těmi verbíři. To bylo kousek od Strmých hor, zrovna se chystala nějaká ta výprava proti orkům. No a v hospodě verbíři a ty jejich řeči – znáš to.
“Dejte se k nám, budete mít peníze, budete mít slávu, stanou se z vás hrdinové…
Tak jsem jim k tomu zazpíval:

„Říkají, že ďábel zdech', že ďábel zdech', že ďábel zdech',
říkají, že ďábel zdech', teď v pekle tahá klády.
Tvrdím vám a nejsem sám, já tvrdím vám a nejsem sám
že živý vstal a rovnou dal se najmout do armády.

Vojákem být - jaká čest
boj ztvrdí rys i sval i pěst.
Kdo k vítězství chce vojsko vést
ten dočká se jen slávy.
Za vítězstvím žeň se dál
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy.“

Ještě, že umím rychle utíkat – a taky mi asi přálo to moje štěstíčko.“ Zase se lokálem nese můj smích. Pak se jen otřesu:
„Tak si představ, že by mě chytili… Že by mě naverbovali. Já a voják? Nikdy!!! Já potřebuji volnost, rozlet!
Ne uniformu a rozkazy… Já už jsem si odvykl někoho poslouchat…

Jestli se někdy teď necítím sám?“ zamyslím se, zvážním.
„Víš, jak kdy… Barda vždycky rádi všude uvítají… A na cestách? Necestuji vždycky sám, občas se k někomu přidám… Ale pak se třeba stane, že oni chtějí jít jinam, než já… nebo dojdou tam, kam chtěli a zůstanou tam…
A já tedy pokračuji dál, jako vítr, ten taky na jednom místě neudržíš a ani mu nenakážeš, kam má vát…“ pokrčím rameny a usměji se. A v očích mám dálky a volnost.

„Rózo, otevři!!!! Slyšíš?! Vím, že tam jsi, vím, že tam jsi s tím proutníkem!!!“ řev je doprovázen bušením a kopáním do dveří.
Je až neuvěřitelné, jak rychle jsem vzhůru, vyskočím z postele a začnu se spěšně soukat do kalhot. Když vidím vyděšenou tvář spanilé šenkýřky, skloním se k ní a políbím ji:
„Neboj, on vychladne …“
Nazouvám si boty, když rány na dveře získají jiný zvuk.
„On má snad sekeru nebo co…“ zavrtím nechápavě hlavou.
Popadnu košili, kabátec, opasek, plášť a cestovní vak a vyhazuji je otevřeným oknem. Ještě jedno políbení sladké Róze, loutnu přes rameno a už stojím na parapetu:
„Jsi skvělá… úžasná, na tuhle noc nezapomenu!
Závidím mu, má nádhernou ženu!“ pošlu jí vzdušný polibek a zrovna když dveře podléhají ranám sekerou, seskakuji z okna, jen dlouhé světlé vlasy za mnou vlají. Rychle posbírám rozházené věci a s nimi v náruči peláším pryč.
Až za městečkem se zastavím, pustím věci do trávy a chvíli se nehorázně směji. Pro to, že jsem poznal další krásnou ženu, při představě, že její muž kvůli parohům snad ani neprojde dveřmi, z radosti, že se mi podařilo tentokrát vyváznout bez modřin a boulí a taky jen tak, pro radost ze života.
Pak se doobléknu, čistá bílá košile, světle zelený kabátec, opasek se zdobenou přezkou (v něm několik vrhacích dýk), přes ramena tmavozelený plášť. Vak přehodím přes rameno, vezmu loutnu a vykročím po cestě. Začnu vybrnkávat, k tomu si vesele pohvizduji a nakonec se pustím i do zpěvu…

„Šel pocestný kol hospodských zdí,
přisedl k nám a lokálem zní
pozdrav jak svaté přikázání:
Omnia vincit Amor.
Hej, šenkýři, dej plný džbán,
ať chasa ví, kdo k stolu je zván,
se mnou ať zpívá, kdo za své vzal
Omnia vincit Amor.

Zlaťák pálí, nesleví nic,
štěstí v lásce znamená víc,
všechny pány ať vezme ďas!
Omnia vincit Amor…“

= Janika =